Hlas nejsladší mi náhle zněl,
jako když vítr z růží vane,
a já jsem dobře rozuměl
té melodii milované.
Hlas, který v sluchu věčně tane,
hlas, který dojat slyší syn,
hlas melodie milované,
vroucí jak hovor maminčin.

Z těch písní, které sylšel jsem,
když poznával jsem cizí kraje,
nejdražší jsou, jež naše zem
na ústech lidu rozehraje.
Když děcko zbožně poslouchá je,
jich slova, něhu, tklivý spád,
řeč na rtech matky rozehraje
tu nejkrásnější ze sonát.
Jaroslav Seifert
sbírka Vějíř Boženy Němcové