Jsou věci, které mě moc mrzí. Nerozumím tomu, kde se v nás Češích bere tolik nevraživosti, zloby, nenávisti… strachu z cizího, neznámého.

Tenhle post sdílel včera jeden z mých příbuzných na FB. Obvykle na podobné posty „druhé“ strany nereaguji, dnes jsem však nemohla. Prostě to muselo ven.

Mějte si mě za „sluníčkáře“, naivku, „vítače“ a bůhvíco ještě… ale jako máma dvou malých dětí to tak prostě cítím a nemohu jinak.


Zdroj obrázku

Kopie postu viz níže:

Nemyslím si, že by u nás syrské děti dostaly víc než naše osiřelé děti ve stejné situaci. A k tomu možná naději na nový, snad šťastnější začátek. Jsou Češi vůbec schopni ještě nějaké empatie? Aspoň trochu – vůči někomu, kdo přišel o to nejcennější, co měl – svou mámu a tátu, sourozence? Nebo se každý zajímáme jen o to svoje a po ostatních je nám potopa? Musí se nenávist vztahovat i na děti? Měří se naše ochota pomoci tomu, kdo se nachází ve špatné situaci, jen na hranice našeho státu?…. To je jen pár z mnoha otazníků, které mě v souvislosti s tímhle postem napadají. Rozum mi to nebere a je mi to ze srdce líto 🙁

V souvislosti s výše uvedeným velmi souzním s tím, co na to konto řekla ve Sněmovně paní Němcová: „Nechci používat silných slov, ale musím říci, že jestliže v roce 1938 přišel Brit do České republiky a řekl: ‚Zachráním odtud děti‘ a zachránil jich 669, tak mi přijde tragicky smutné, že v roce 2018 je zde Slovák, předseda vlády, který říká, že o 50 dětí se naše země postarat nemůže“. Záznam pak zde.


A.