… že jsem se k tomu konečně dokopala!

Před více než dvěma měsíci jsem podrobila (nejen) naši domácnost velké „čistící“ akci. Její součástí bylo i vytřídění nepotřebného oblečení a jeho postoupení dál známým nebo charitativnímu obchůdku ve vedlejší obci. 

Při jedné z návštěv tohoto obchůdku jsem však neodcházela ani já s prázdnou. Odnášela jsem si velkou záclonu, se kterou jsem měla velký plán 🙂

Trvalo opravdu hodně dlouho, než jsem se donutila záclonu nastříhat na menší obdélníky a ještě pár týdnů na to, než jsem obdélníky sešila. Stále však nebylo hotovo.

A já se sama před sebou styděla při každé návštěvě našeho obchůdku s potravinami, kdy jsem zase sáhla po igelitovém pytlíku, abych si v něm odnesla zeleninu, ovoce, případně pečivo…

Možná jsem to sama podvědomě cítila jako větší překročení své komfortní zóny, než jsem si připouštěla. A proto trvalo tak dlouho. 


Snaha o redukci plastového odpadu totiž narazila už nás doma. Když jsem muži nadšeně povídala o svém plánu ušít hromadu pytlíků na potraviny, které jsme se v obchodech naučili v posledních letech automaticky balit do igelitových sáčků, dostala jsem přednášku o nesmyslnosti mého počínání. Protože těch sáčků vůbec není tolik a jsou lehké, zaberou málo místa a také o tom, jak doma přeci velkou část odpadu vzorně vytřídíme a odnášíme do k tomu určených kontejnerů, ze kterých se přece odváží ke zpracování a recyklují.

Až donedávna jsem svůj „přínos“ pro životní prostředí viděla hodně podobně. A měla jsem ze sebe dobrý pocit.

Jenže čím víc se zajímám, sleduji, čtu, tím víc jsem přesvědčena o tom, že třídit prostě nestačí. 

Pokud zůstaneme jen u plastu, pak 50 % vytříděného plastového odpadu se nerecykluje, ale skončí na skládkách spolu s dalším odpadem. 

O řadu plastových obalů (např. právě zmiňované igelitové sáčky nebo plastové kelímky od jogurtů), už není mezi zpracovateli plastového odpadu vůbec zájem. 

A největší zpracovatel a dovozce plastového odpadu – Čína – už další odpad z jiných oblastí světa odmítá přijímat. 


V té souvislosti mě v poslední době zaujalo několik článků z různých zdrojů.

Mj. i tento. Psal ho český psycholog. Už spojení psychologie a ekologie mi přišlo zajímavé a zajímavý pro mě byl i pohled autora článku, který podle mě docela dobře vystihl (nejen) českou realitu.

Tento příspěvek (a po něm i mnoho dalších, které si po naší poslední vášnivé diskusi na toto téma vyhledal můj muž sám) je hodně čerstvý a myslím, že může otevřít oči těm, kteří stále nevěří nebo nevidí obrovský problém, který před sebou tlačíme.

Nemá smysl strkat hlavu do písku a nemá ani smysl chodit s transparenty v ulicích. I když pomalu registruji snahy tam „nahoře“ v té věci něco udělat, tenhle problém podle mě začíná a končí u každého jednotlivce. U rozhodnutí každého překonat své pohodlí a hledat cesty, jak být sám v té věci více prospěšný, jak přispět ke zlepšení.

Není určitě jediná. A určitě ještě nebyly vyčerpány všechny možnosti. Zkusme to a vydržme, hledejme inspiraci a inspirujme další, kterým není naše životní prostředí lhostejné.

Sama už řadu let celkem poctivě třídím odpad. 

Ale jak už jsem výše předeslala, nejlepší odpad je prostě takový, který vůbec nevznikne. 


  • Proto začínám s pytlíky (dnes už se dají i koupit třeba tady nebo tady, pokud se na vlastní šití pytlíků necítíte), kterými chci nahradit igelit z obchodu. V neděli mi je pomohly dokončit děti – chyběly už jen šňůrky na provlečení horním tunýlkem 🙂 A včera už se mnou vyrazily na první testování do našeho obchůdku. V tuto chvíli je mám rozdělené podle barvy šňůrek na pytlíky na ovoce/zeleninu a pytlíky na pečivo. Ale výhledově bych si ráda ušila na pečivo pytlíky plátěné. Pokud máte (stejně jako můj muž) úplně zbytečné obavy z toho, jak se na vás s nimi budou u pokladny dívat, uklidní vás možná tenhle pěkný článeček od minimalistky Marcely a má čerstvá zkušenost – úplně normálně jako kdykoliv předtím .-)
  • Zvažuji nákup v bezobalových obchodech (suché potraviny jako luštěniny, rýži, mouky a krupice, vločky, káva, čaj, těstoviny, obilniny, sušené ovoce a ořechy, bylinky, čokoláda…, ale taky olej) – jejich stále se více rozšiřující síť v Čechách a na Moravě najdete třeba tady. Velmi často zde nakupujete potraviny v biokvalitě a z velké části z české produkce (tam, kde to jde – rýži, kávu nebo čaj u nás asi nevypěstujeme .-)).
  • Jako bezva nápad mi přijde i možnost nákupu „čepované“ drogerie (někde jsem zachytila informaci, že něco takového myslím rozjela drogerie DM v Německu… možná to tak brzy přijde i k nám. Každopádně jeden z výrobců ekodrogerie už ale rozjel 50 stáčíren i u nás – více se dozvíte zde. Některé z nich mají pod svými křídly i výše zmiňované bezobalové obchody. Na jednom místě tak nakoupíte (skoro) vše potřebné 🙂
  • Ruku v ruce spolu jdou nákupy do „bedýnek“ u farmářů – spojíte tak dvě pozitiva současně – EKOpotravina i EKObalení .-) Namátkou třeba zde, zde nebo zde.
  • Tam, kde to zatím nejde, preferuji alespoň nákup co největších balení daného výrobku – je to nejen o menším množství obalu, ale současně to bývá ekonomičtější.
  • Je-li na výběr mezi nákupem potraviny v plastu či skle (papíru), je na místě preference skla (papíru).
  • Velmi bych ocenila zavedení vratných lahví i u plastu. Na toto téma se už taky chvíli diskutuje a podle informací, které mám, už je to v některých evropských zemích i zavedeno. Zatím tak trochu fungujeme jen u nákupu mléka přímo od kraviček z mléčného automatu v naší nebo ve vedlejších obcích.

Tolik první „výstřel“ nápadů z mé strany.

Napadá vás v souvislosti s plastovými obaly něco dalšího, co už třeba sami realizujete?

Nebo máte k tématu nějaké své vlastní postřehy, které byste rádi sdíleli?

Díky a krásný den přeji.

A.