Keporkaci jsou dobře známí svými sofistikovanými loveckými strategiemi, jako je vyfukování bublin k vytvoření široké sítě, plavání ve směru hodinových ručiček, aby rychle obklíčili svou kořist.

Tato vynalézavost spojená s pokročilým sociálním chováním a komunikací mořských savců vedla vědce k podezření, že ještě něco chybí.

 

Keporkak při krmení sledů v Norsku –   Fotografie Paul Nicklen, Nat Geo Image Collection

Ukázalo se, že měli pravdu.

Každý rok v dubnu vypouští lososová líheň na jihovýchodní Aljašce mladé ryby do moře, což je část snahy doplnit vylovené populace. Několik keporkaků se naučilo každý rok připlout a krmit se na tomto lidmi vytvořeném bufetu. Aby zachytili stravovací návyky velryb z různých perspektiv, vědci pořídili fotografie a videa z leteckých dronů a plovoucích platforem kolem líhně.

Přitom zaznamenali chování, které nikdy nebylo potvrzeno vědci.

Poté, co vyfoukly bublinovou síť, dvě velryby použily své ploutve k vytvoření druhé bariéry uvnitř bublin, pohybem ploutví nahoru a dolů pro nasměrování ryb směrem k jejich otevřeným ústům.

Neoficiální důkaz tohoto takzvaného „prsního pasení“ existuje, ale v těchto případech bylo příliš těžké říci, co se skutečně děje, říká vedoucí studie Madison Kosma, magistr v oblasti rybolovu na University of Alaska Fairbanks.
„Nyní, díky jedinečné situaci v líhni a díky novým technologiím, jako jsou drony, jsme to dokázali zdokumentovat,“ říká Kosma, jehož tým byl během tříleté studie mnohokrát svědkem tohoto chování.
„Jediný způsob, jak se můžete přiblížit, je, pokud jste v jejich ústech“ dodává.
Není známo, zda keporkaci jinde používají tuto techniku, nebo co je vede k jejímu použití. Je však zřejmé, že keporkaci jsou ještě přizpůsobivější, než se očekávalo, a mohli by se spolehnout na řadu strategií krmení, aby se vypořádali s rychle se měnící planetou.

Keporkak jihovýchodní Aljašce.
Fotografie Madison Kosma

Pro tuto studii Kosma a jeho kolegové zahájili experimenty v různých zátokách podél východního pobřeží ostrova Baranof, načasovaných tak, aby se časově shodovaly s vypouštěním mladých lososů z líhně.
Tým identifikoval jednotlivé velryby podle charakteristik, jako je zbarvení a tvar hřbetní ploutve, a poté nahráli video a vyfotografovali co nejvíce událostí krmení velryb.
V některých případech vědci stáli na chodnících připevněných k líhni a natáhli 11 metrovou tyč s připojenou kamerou, aby zaznamenali akci. V laboratoři pak tým analyzoval záběry a sestavil posloupnosti jednotlivých snímků a 3-D model krmení.
Výsledky ukázaly, že velryby hnaly lososy svými ploutvemi ze tří důvodů: pro pohyb vody, která pak řídí ryby a vystrašit ryby na povrch zábleskem spodní strany světlých barev ploutví, což je chování pozorováno pouze za slunečného počasí.
Kosma vtipně odkazuje na poslední strategii jako na pozici rozhodčího v poli, protože jedno video ukazuje keporkaka plavajícího směrem k lososovi s ploutvemi nataženými ve tvaru V nad hlavou.
„Z hydrodynamického hlediska by držení ploutví bylo takové, že by to byla ztráta energie,“ říká, „takže to musí mít dobrý důvod k tomu, aby chytili více ryb.“
Pokud jde o důvod, proč velryby používají tuto strategii, Kosma má podezření, že nezkušené ryby vyžadují více možností jak je chytit.
Vzhledem k tomu,že útočí na kořist se svými ústy dokořán je to docela únavné pro velryby, které potřebují, aby hejno ryb bylo dostatečně velké, aby se jim to vyplatilo.

Pasti

Frank Fish, biolog z West Chester University v Pensylvánii, který studoval biomechaniku velrybích ploutví, souhlasí „tento výzkum rozhodně ukazuje, že ploutve mohou soustředit kořist.“

 

Letecký snímek ukazuje keporkaka jak nahání ryby ploutvemi. Během tříleté studie bylo toto chování pozorováno několikrát.
Fotografie Madison Kosma

Keporkaci mají ve srovnání s jinými velrybami velmi dlouhé ploutve, pomáhají jim manévrovat a zrychlovat v mělké vodě „používají ploutve i pro jiné funkce, jako je lovení kořisti, dotyk nebo komunikace,“ říká Fish, který nebyl do studie zapojen.
„Hlavní lekci, kterou si z této studie odnesu, je, že keporkaci jsou schopni inovovat a učit se nové strategie hledání potravy, které jim mohou pomoci účinněji se živit konkrétními druhy kořisti,“ říká Christie McMillan, odbornice na velryby v Námořní vzdělávací a výzkumné společnosti v Britské Kolumbii v Kanadě.
Zná to z první ruky: McMillan nedávno popsala nově pozorované chování, které nazývá krmné pasti, kdy někteří keporkaci poblíž ostrova Vancouver mají ústa otevřená na povrchu, kde se krmí ptáci – zjevný pokus oklamat ryby, aby skončily v jejich ústech.
„Není však jasné, jak dlouho trvá, než se velryby naučí tyto nové strategie,“ poznamenává McMillan, „a zda budou stačit k tomu, aby jim umožnily účinně reagovat na změnu klimatu a vyčerpání své kořisti.“

Zdroj: National Geographic