Stává se mi to poslední dobou stále častěji. A nebyla bych to já, kdybych si to nepotřebovala v té svojí vnitřní pozorovatelně, ze které bedlivě sleduju svět, nějak nazvat. Stále více ke mě přicházejí lidé nějakým způsobem osamělí…. Většinou nejsou SAMI. Mají partnery, rodiny, děti, přátele…. ale přesto, cítí se osaměle.

Stačí jim jen chvilku mluvit, někdy i jen chvilku mlčet, občas obejmout. Říkají vesměs, že si ke mě chodí dobít baterky.

Místo, kde se snažíme trávit co nejvíce času… jsme tu sami, ale ne osamělí.

Nemohu si pomoci, ale jsem přesvědčená, že to souvisí s tím neustále omílaným tématem virtuálního světa, ale i způsobem, jak dnes žijeme.

Vezmu to popořádku. Už je téměř standardem, že každé dítě má svůj vlastní pokojíček, rodiče mají svou pracovnu a také samozřejmě MOC práce. A tak jsou děti nuceny, hrát si většinou sami… zalezlí v pokojíčku, u televize, tabletu, mobilu… Nemusejí se dělit, nemusí ustupovat, nemusí komunikovat se svým sourozencem, se svou rodinou. Téměř u každého domku je na zahrádce vlastní dětské hřiště, trampolína… a ta obecní, krásná hřiště často zejí prázdnotou….

Díky nekončící práci balzám pro tělo, ale díky tomu, že je u nás každý vítán i pro duši.

A my dospělí pracujeme a děláme vše s pocitem, že je to pro děti to nejlepší… a taky máme svůj virtuální svět – instagram, facebook, různé skupiny, odborné stránky a já nevím, co všechno existuje…  Sedneme si chvilku ke stolu a telefon máme v ruce, přece by nám něco zajímavého uteklo… Vidíme dokonalé lidi, dokonalé rodiny s dokonalými těly a dokonalými životy. Ženy hospodyně, dokonalé matky, nejlepší kuchařky, ženy s nadhledem, bez depresí, bez špatných nálad, bez PMS… tu a tam se ozve nějaká odvážná žena, která se přizná k depresi, k mindráku, k hledání sebe samé…. jenomže to většina slyšet nechce… je to přece fňukání! a tak raději sebetrýznivě sledujeme ty „dokonalé“ životy a ani si nevšimneme, že nám ten náš prokluzuje mezi prsty. A že přestáváme komunikovat s těmi skutečnými lidmi kolem nás…

Je vysoký, je velmi rozumný, ale pořád je to můj malý klouček, které mu se nejlíp spinká u mámy v náručí…

S tímhle vším se zcela vědomě snažím něco dělat… ou není úplně snadné, ale fakt to jde! Například facebook jsem si smazala z telefonu, přistihla jsem se, že ho totiž často otevírám jen tak mimoděk a vlastně ani nevnímám, co tam je. Telefon vůbec odkládám po 18hod z dosahu a když za mnou Bertík s čímkoliv přijde věnuju veškerou pozornost jen jemu… nechci aby se díval na mě zahleděnou do monitoru a řekl, co potřebuje jen proto, aby to řekl. Na druhou stranu vzhledem k mé práci máme pevná pravidla, že když prostě pracuju, potřebuju na to i já svůj klid.

Kousek z Bertíkova magického pokojíčku.

Nemáme téměř žádné fotky z našeho společného času. Protože ho prožíváme a v dobrém i ve zlém. Snažíme se každý den zakončit čtením knížky, jíme společně u stolu a povídáme si.  Maličkosti, které dělají tolik…

Pro lidi, kteří o životě hodně přemýšlejí, nebude nikdy příliš snadný, protože si až velmi dobře uvědomujeme, že žijeme v době, kterou si my lidé nevratně ničíme. Ale můžeme se pokusit udělat si alespoň ty naše mikrosvěty, co nejkrásnější.

To nejsnadnější, co si můžeme darovat je úsměv… Usmívejte se na sebe i na lidi, které potkáte, co vy víte, komu tím uděláte svět mnohem krásnější. Stojí to za to, věřte mi.

Tenhle posílám vám, ze srdce, do srdce.

Objímám vás a přeji krásné dny

Vaše Zuzka

 

 

 

The post OSA(mění) appeared first on Iconioo.cz.