Tímto termínem nedávno okomentovala má kamarádka příspěvek, který jsem sdílela na svém soukromém profilu na facebooku. Sdílela jsem video Greenpeace a pitvy žaludku velryby a taky reakce, kdy se státy rozhodly bojovat proti plastům a hlavně proti igelitkám a sáčkům. Ona napsala „Jsme tady jak v Pytlíkově“. Myslím, že výstižněji to ani pojmenovat nelze. Je to přesně tak. Aspoň já mám pocit, že co je zadarmo, tak beru. V případě igeliťáků, tak škubu. Opravdu má téměř každý potřebu si zakoupené pomeranče, rajčata a banány umístit do plastového pytlíku? A důvod? Co teprve kdejaká bylinka, prodávaná rovněž v plastu. Ať už roste, či je naporcovaná.

Včera jsem procházela obchody, abych vyplnila čekací chvilku. Nekoupila jsem nic, za odměnu jsem byla svědkem zajímavého dialogu.

Zákaznice: A tašku?
Prodavačka: Za tři koruny, paní. Podle nového zákona.
Zákaznice: Noooooooooooooooooooooooo, tak mi ji teda dejte.
Prodavačka: Chcete ji za tři koruny?
Zákaznice štěkne: Samozřejmě!!!!!!!!!!!!!!!!! (hromy, blesky)
Prodavačka: Na mě se nezlobte. To je ze zákona! (já bych jí dala přednášku na téma plasty a životní prostředí!).
Zákaznice: Hmmmmmmmmmmm…….ehm ehm, sakra a hromy blesky znovu.
Prodavačka: Paní, tak to mají všichni. Je zákaz igelitových tašek. Buď to zaplatíte nebo nic.

Já osobně to nechápu. Igelitku bych si nevzala, nezaplatila, mám triliardu chic plátěných tašek a za plast nemíním platit ani po něm netoužím, ani zadarmo mě nikdo nedojme. Nechci. Tečka.

Jaký je váš názor?

zdroj