Myslím si, že se nemýlím, když řeknu, že rok 2020 byl pro všechny takovou nelehkou zkouškou. Pro některé to byla zkouška jednodušší, při které stačilo zatnout zuby a pár měsíců překousnout pocit nesvobody, který zapříčinila všechna vydaná opatření. A pro někoho představoval rok 2020 zkoušku, při které musel balancovat na jedné noze, zatímco skákal přes švihadlo v děsivém pekle a do uší mu někdo neustále  pouštěl zpívajícího panáčka z Alzy. A já jsem někde mezi.

Smyslem příspěvku rozhodně nebude ubezpečení, že se má blogerská kariérní dráha co nevidět dá zase do pohybu a já bez ustání budu pracovat na tom, abych vydávala články jako za starých dobrých blogerských časů. Spíše se pokusím o jakési shrnutí, které by mě mělo v budoucnu ubezpečit, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. A pevně doufám, že za pár let nebudu na letošek vzpomínat jako na staré dobré  časy. Protože to by muselo být něco, co už bychom fakt nemuseli přežít.


Když to vezmu kolem a kolem a vynechám všechny ty tragédie, které mohly vést třeba k třetí světový nebo k znovuzvolení Trumpa, což považuju osobně za skoro jedno a to samé, se pro mě rok 2020 vyvíjel docela dobře. Bylo pár momentů, které jsem oplakala: zrušení Rock for People a dalších hudebních festivalů, zákaz cestování přes hranice (z osobních a rodinných důvodů), požáry v Austrálii a smrt mých blízkých. Na druhou stranu se stalo něco, na co jsem čekala celé tři roky na vysoké – odstátnicovala jsem. A považuju to za jedno z mých největších úspěchů v mém doposud relativně mlaďoučkém životě. Dostala jsem se dokonce i na magisterské studium a další dva roky bych měla strávit v Plzni s bavorštinou. A pokud bůh dá, tak bych se taky za ty dva roky měla potkat se spolužáky. Naživo. Osobně. V odstupu menším než dva metry. Tak mi držte palce.


Taky jsem trochu pozměnila svůj postoj ke kosmetice. Mé pubertální já, které nakupovalo v drogérkách všechno možný a nemožný a nekoukalo přitom na to, co to obsahuje, jak to působí a zda přitom musel trpět ještě někdo další, jsem poslala do míst, kam slunce nesvítí, a začala se trochu víc zajímat, co si to každý den nanáším na obličej. Protože (věřte, nebo ne) kůže je největší orgán lidského těla. A pokud mi není jedno, co cpu do jiných orgánů,  tak by mi tuplem nemělo být šumák, čím opečovávám ten největší.

A taky bych chtěla Marušku v roce 2020 pochválit za to, že změnila postoj i ke světu kolem ní. Že jí není jedno, jak budou vypadat její odpadky za pár (desítek, stovek) let, komu jdou peníze z nakoupených věcí a že není lhostejná k přírodě ani ke zvířatům. Nepochybně se jedná o běh na dlouhou trať, samozřejmě není vše dokonalé, ale rok 2020 nás přesvědčil o tom, že plánovat můžeme, jak chceme. Existují však síly, na které jsme krátcí. A pokud nás něco smete a my se z toho posadíme na zadek, je důležitý z toho zadku vstát a snažit se se situací něco provést. A už jen to, že do toho vložíme svou energii a čas, dáme tomu dostatek lásky a trpělivosti, se počítá.


A s tím bych chtěla zakončit první příspěvek v roce 2021. Momentálně nevím, jestli bude lepší nebo horší. Jestli se mi povede zas pokročit o krůček blíž k tomu ideálu, kterého bych chtěla docílit. Věřím ale v to, že jakmile se budu snažit, půjdu si za tím a cestou klidně trochu povolím a odpočinu si, že to bude stát za to. A pokud to bude stát za starou bačkoru, zkusím na začátku dalšího roku sepsat zase nějakej takovej motivační článek. 

Maru