Články:děti

Vlčí máky a 4ka

Když jsem jela cestou z práce, zaujalo mě pole vlčích máků. Ne červených, ale bílých. Hned mě napadlo zkusit si tam udělat pár fotek i s dětmi.

Read More

Rychlebské hory – výlety od Pišliků

Naše dovolená v Rychlebských horách byla tentokrát o kapku nervóznější, umrčenější a celkově trochu „náročná“.

Důvody byly různé: od desítek napuchlých a svědivých komářích píchanců, které jsme si odvezli z jednodenní zastávky u našich v Poodří (Klárka), přes mou sennou rýmu v nejvyšší sezóně travin a moje nesžití se s rolí autonavigátora. A pak taky pozdní odjezdy a tím pádem i příjezdy (tak to se mnou prostě je, když nade mnou nevisí bič odjezdu vlaku), moje nechuť postopadesáté sbalit batoh a holek tradiční žabomyší války, které jsme v tomto rozpoložení příliš nezvládali řešit s klidným tónem a chladnou hlavou.
Naštěstí to vyrovnávalo nádherné počasí a půjčené auto (děkujeme babičce s dědou, bez něj bychom nemohli bydlet u Pišliků – na vlak to byl pěkný kus :)). A taky stezky pro horská kola, o kterých jsem psala minule, které muž projel skoro všechny dvakrát a já ty nejjednodušší taky zkusila. 
Co nás ale nejvíc nakoplo byl kolaps auta v nejméně vhodném  místě – na Rejvízu. Nakonec to byla jen baterka a natrefili jsme na úžasného Ostraváka, který muže svezl do Zlatých hor a zpět koupit novou. Chvála dobrým lidem! 
Hrábli jsme si do svědomí a všechno pak už bylo o něco růžovější.. 
Na Rejvízu jsme si klasický okruh kolem Velkého mechového jezírka prodloužili o zacházku k Bublavému pramenu. Holky zbožňují čabrání se v jakémkoli potoce, tenhle navíc na dupnutí na břehu reagoval bubláním, což nás všechny hrozně bavilo. Jen Sára si nás poskakující měřila nechápavým pohledem a raději se dál hrabala v jehličí.
Chtěli jsme moc vidět nově (a krásně) zrekonstruovanou Tančírnu, secesní budovu z počátku dvacátého století, která ještě donedávna chátrala. Vyrazili jsme proto do Račího údolí. Asfaltka v údolí mě nijak nenadchla, zato romanticky dozděná zřícenina hradu Rychleby jo. Přemýšlela jsem, kde vzali ve středověku maltu.. 
Asi poprvé za celou naší turistickou existenci (včetně toho, než jsme měli děti) jsme přečetli snad všechny tabule naučné stezky. Klárka nás donutila – většina jich totiž byla psána formou pověstí. No a pak taky Terezčiny schovávačky, její stylizace do role koně a Klárčino motorové koště jménem Psík. To by ale bylo na dlouhé vyprávění..
Zámek Jánský vrch v Javorníku jsme oběhli jen kolem dokola za nesouhlasného povyku Klárky, která už se viděla ve slíbeném lomu 🙂
V bývalém kaolínovém lomu kousek od Vidnavy byly naše dvě rampepurdy ve svém živlu. Pro velký úspěch jsme tam byli dvakrát. Poprvé bylo chladněji, to proběhly jen špekáčky a stavba pískového města, podruhé už se šlo i do vody. 
Svou hmatovou stezku Rychlebskými horami (jehličí na Rejvízu, písek v lomu) zakončila Sára labužnickým ukousnutím sedmikrásky u Pišliků na zahradě. Dobře nám nakonec bylo..
Read More

Rychlebské hory – výlety od Pišliků

Naše dovolená v Rychlebských horách byla tentokrát o kapku nervóznější, umrčenější a celkově trochu „náročná“.

Důvody byly různé: od desítek napuchlých a svědivých komářích píchanců, které jsme si odvezli z jednodenní zastávky u našich v Poodří (Klárka), přes mou sennou rýmu v nejvyšší sezóně travin a moje nesžití se s rolí autonavigátora. A pak taky pozdní odjezdy a tím pádem i příjezdy (tak to se mnou prostě je, když nade mnou nevisí bič odjezdu vlaku), moje nechuť postopadesáté sbalit batoh a holek tradiční žabomyší války, které jsme v tomto rozpoložení příliš nezvládali řešit s klidným tónem a chladnou hlavou.
Naštěstí to vyrovnávalo nádherné počasí a půjčené auto (děkujeme babičce s dědou, bez něj bychom nemohli bydlet u Pišliků – na vlak to byl pěkný kus :)). A taky stezky pro horská kola, o kterých jsem psala minule, které muž projel skoro všechny dvakrát a já ty nejjednodušší taky zkusila. 
Co nás ale nejvíc nakoplo byl kolaps auta v nejméně vhodném  místě – na Rejvízu. Nakonec to byla jen baterka a natrefili jsme na úžasného Ostraváka, který muže svezl do Zlatých hor a zpět koupit novou. Chvála dobrým lidem! 
Hrábli jsme si do svědomí a všechno pak už bylo o něco růžovější.. 
Na Rejvízu jsme si klasický okruh kolem Velkého mechového jezírka prodloužili o zacházku k Bublavému pramenu. Holky zbožňují čabrání se v jakémkoli potoce, tenhle navíc na dupnutí na břehu reagoval bubláním, což nás všechny hrozně bavilo. Jen Sára si nás poskakující měřila nechápavým pohledem a raději se dál hrabala v jehličí.
Chtěli jsme moc vidět nově (a krásně) zrekonstruovanou Tančírnu, secesní budovu z počátku dvacátého století, která ještě donedávna chátrala. Vyrazili jsme proto do Račího údolí. Asfaltka v údolí mě nijak nenadchla, zato romanticky dozděná zřícenina hradu Rychleby jo. Přemýšlela jsem, kde vzali ve středověku maltu.. 
Asi poprvé za celou naší turistickou existenci (včetně toho, než jsme měli děti) jsme přečetli snad všechny tabule naučné stezky. Klárka nás donutila – většina jich totiž byla psána formou pověstí. No a pak taky Terezčiny schovávačky, její stylizace do role koně a Klárčino motorové koště jménem Psík. To by ale bylo na dlouhé vyprávění..
Zámek Jánský vrch v Javorníku jsme oběhli jen kolem dokola za nesouhlasného povyku Klárky, která už se viděla ve slíbeném lomu 🙂
V bývalém kaolínovém lomu kousek od Vidnavy byly naše dvě rampepurdy ve svém živlu. Pro velký úspěch jsme tam byli dvakrát. Poprvé bylo chladněji, to proběhly jen špekáčky a stavba pískového města, podruhé už se šlo i do vody. 
Svou hmatovou stezku Rychlebskými horami (jehličí na Rejvízu, písek v lomu) zakončila Sára labužnickým ukousnutím sedmikrásky u Pišliků na zahradě. Dobře nám nakonec bylo..
Read More

Nástěnka

Nástěnku pro slečnu do pokoje jsem řešila dlouho. Nemohla jsem objevit něco, co by se jí do pracovního koutu vyloženě hodilo. Jedině bílá magnetická nástěnka, ale prostě to nebylo ono. Teď jsou ale v módě tyhle drátěné, tzv. mesh boards. To mě docela nadchlo, protože je to takové kreativní, dá se na to cokoli připnout, pověsit, je to vzdušné. 
Naštěstí jsem objevila krásný a dostupný produkt od M&DE design. Kovové nástěnky mají ve třech barvách a dvou rozměrech, můžete je koupit ZDE. Já vzala hned dvě, pro mě a pro slečnu. Obě bílé, jedna je čtvercová a druhá obdélníková. 
Samotnou mě překvapilo, že se slečně nástěnka tolik líbí. Pořád vymýšlí, co tam připne. Baletka je u nás ještě pořád aktuální, jako povolání prý ale zvolí architektku:).

L.
Read More

Nástěnka

Nástěnku pro slečnu do pokoje jsem řešila dlouho. Nemohla jsem objevit něco, co by se jí do pracovního koutu vyloženě hodilo. Jedině bílá magnetická nástěnka, ale prostě to nebylo ono.

Read More

Sářina místa aneb o dekách minulých i budoucích

Říkám si často, jestli holky ocení to, že mají velkou část svých hraček (oblečení, pokoje) vyrobené ručně svými rodiči. Zatím si to příliš neuvědomují, stěžovat jsem Klárku slyšela  jen jednou – Mami a KOUPÍŠ mi někdy taky něco?
No není to s našimi hracími zásobami zdaleka tak zlé, jako to z té věty zní – hračky už pomalu nemáme kam dávat a kupovaných je pořád většina. 
Co se týká hraček pro miminka a jiných mimi bebechů, tam už možná vedou ty vyráběné věci. Těhotenské a kojicí hormony asi holt mají velký vliv na mou tvorbu.
Dřevěného čápa nad postýlku jsem původně chtěla Sáře vyrobit papírového, ale když se pak muž nabídl, že jej udělá ze dřeva, vůbec jsem se nebránila. Momentálně visí nad Sářinou „denní“ postýlkou v obývacím pokoji, časem se přestěhuje do dětského pokoje. Muž není moc spokojen s délkou jeho letu po zatáhnutí provázku. Vyřezat ho, jsem pochopila, totiž není až tak náročné jako ho pak správně vyvážit a navázat křídla k tělu. Mě se ale moc líbí a těším se, až Sára bude v postýlce stát a tahat sama za provázek..

Co se dek týká, mám vždy jedno dítě zpoždění. Vysvětlím:

Hrací deku jsem chtěla ušít už Klárce. Teď už se asi dá nějaká pěkná deka pro miminka sehnat (myslím tím deku, na které nebudou všechny barvy světa), před sedmi lety se mi  žádná nelíbila. Než jsem ale začala šít, uměla Klárka lézt a běhat a už tak ani nemělo cenu se do deky pouštět. Na svou obhajobu musím říct, že lezla už v šesti měsících.
Deku jsem nakonec ušila až pro Terezku. Zhruba uprostřed šití mi praskla plodová voda a přímo od rozešité deky jsem jela do porodnice. Lézt po kolenou v den termínu se příliš nevyplácí. 
Dnes bych asi zvolila jiné barvy, určitě bych vynechala ostrou žlutou, ale co už.. Terezce na povalování  a později přikrývání posloužila. Sára se na ní válí v obývacím pokoji na zemi a teď ji nejspíš začneme brát i ven na zahradu.

Jedna deka mi ale pro Terezku byla asi málo, v průběhu jejích prvních měsíců jsem se pustila do šití kulaté hrací podložky. Viděla jsem kdesi na internetu nápad s provlečenou stuhou dokola – deka se tak dá zatažením za stuhu sbalit i s hračkami povalujícími se na ní a někam pověsit. Přišlo mi to praktické.
Šila jsem sice docela rychle a Terezka se svým flegmatickým přístupem ke všemu začala lézt docela pozdě. Ale stejně: užila si na ní možná tak měsíc a pak už začala objevovat svět za hranicemi jakýchkoli dek.

Zato Sára si deky užívá plnými doušky. Mám ji nahoře ve svém šicím pokoji a tam trávíme opravdu moře času. Všechny blbinky, posunovací berušky, šustítka, dřevěné kroužky i tahací háčkovaný pavouk jsou tak konečně maximálně využity. A věšení na haklík jsem nakonec použila jen asi dvakrát – dům se nám od Terezčiných batolecích časů kapku rozrostl a tak není potřeba deku pořád uklízet.
Jen ta zelená mě po letech zase trochu mrzí, naštěstí máme domácnost jinak celkem barevně neutrální.

V dlouhodobém plánu mám ušití nějakých patchworkových dek pro všechny tři  holky. Ne úplně dětských, takových těch, které s nimi porostou. A pak se s ni možná i odstěhují..
 Anebo taky ne a zůstane nám tady hromada dek – uvidíme.. 🙂
Read More

Sářina místa aneb o dekách minulých i budoucích

Říkám si často, jestli holky ocení to, že mají velkou část svých hraček (oblečení, pokoje) vyrobené ručně svými rodiči. Zatím si to příliš neuvědomují, stěžovat jsem Klárku slyšela  jen jednou – Mami a KOUPÍŠ mi někdy taky něco?
No není to s našimi hracími zásobami zdaleka tak zlé, jako to z té věty zní – hračky už pomalu nemáme kam dávat a kupovaných je pořád většina. 
Co se týká hraček pro miminka a jiných mimi bebechů, tam už možná vedou ty vyráběné věci. Těhotenské a kojicí hormony asi holt mají velký vliv na mou tvorbu.
Dřevěného čápa nad postýlku jsem původně chtěla Sáře vyrobit papírového, ale když se pak muž nabídl, že jej udělá ze dřeva, vůbec jsem se nebránila. Momentálně visí nad Sářinou „denní“ postýlkou v obývacím pokoji, časem se přestěhuje do dětského pokoje. Muž není moc spokojen s délkou jeho letu po zatáhnutí provázku. Vyřezat ho, jsem pochopila, totiž není až tak náročné jako ho pak správně vyvážit a navázat křídla k tělu. Mě se ale moc líbí a těším se, až Sára bude v postýlce stát a tahat sama za provázek..

Co se dek týká, mám vždy jedno dítě zpoždění. Vysvětlím:

Hrací deku jsem chtěla ušít už Klárce. Teď už se asi dá nějaká pěkná deka pro miminka sehnat (myslím tím deku, na které nebudou všechny barvy světa), před sedmi lety se mi  žádná nelíbila. Než jsem ale začala šít, uměla Klárka lézt a běhat a už tak ani nemělo cenu se do deky pouštět. Na svou obhajobu musím říct, že lezla už v šesti měsících.
Deku jsem nakonec ušila až pro Terezku. Zhruba uprostřed šití mi praskla plodová voda a přímo od rozešité deky jsem jela do porodnice. Lézt po kolenou v den termínu se příliš nevyplácí. 
Dnes bych asi zvolila jiné barvy, určitě bych vynechala ostrou žlutou, ale co už.. Terezce na povalování  a později přikrývání posloužila. Sára se na ní válí v obývacím pokoji na zemi a teď ji nejspíš začneme brát i ven na zahradu.

Jedna deka mi ale pro Terezku byla asi málo, v průběhu jejích prvních měsíců jsem se pustila do šití kulaté hrací podložky. Viděla jsem kdesi na internetu nápad s provlečenou stuhou dokola – deka se tak dá zatažením za stuhu sbalit i s hračkami povalujícími se na ní a někam pověsit. Přišlo mi to praktické.
Šila jsem sice docela rychle a Terezka se svým flegmatickým přístupem ke všemu začala lézt docela pozdě. Ale stejně: užila si na ní možná tak měsíc a pak už začala objevovat svět za hranicemi jakýchkoli dek.

Zato Sára si deky užívá plnými doušky. Mám ji nahoře ve svém šicím pokoji a tam trávíme opravdu moře času. Všechny blbinky, posunovací berušky, šustítka, dřevěné kroužky i tahací háčkovaný pavouk jsou tak konečně maximálně využity. A věšení na haklík jsem nakonec použila jen asi dvakrát – dům se nám od Terezčiných batolecích časů kapku rozrostl a tak není potřeba deku pořád uklízet.
Jen ta zelená mě po letech zase trochu mrzí, naštěstí máme domácnost jinak celkem barevně neutrální.

V dlouhodobém plánu mám ušití nějakých patchworkových dek pro všechny tři  holky. Ne úplně dětských, takových těch, které s nimi porostou. A pak se s ni možná i odstěhují..
 Anebo taky ne a zůstane nám tady hromada dek – uvidíme.. 🙂
Read More

Chrastítko

Dlouho už mám choutky vyměnit slona z mých černobílých mimihraček za něco jiného. Šustící uši jsou sice fajn, ale jejich ruční našívání trvá hrózně dlouho. A přišívám je poctivě, dvakrát i třikrát dokola, protože batolata slonům jistojistě dávají zabrat. Navíc nemám moc v oblibě plyšáky a sloník plyšáka vlastně dost připomíná. Hlavně ale ty pracné uši..
Napadlo mě chrastítko a dlouho mi trvalo než jsem vymyslela tvar. Nakonec jsem zvolila to nejjednodušší, co šlo. Vlasatá hlava a uchopovací část tak akorát miminkům do ruky. Vyšla jsem z rozměru (průměru?) nohy mých šitých baletek, mám totiž už několika miminky prověřeno, že právě noha panenky se moc dobře v ručkách drží a žmoulá.
Vyšité oči nesmí chybět, jen trochu váhám, zda přidat i úsměv – co myslíte, jo nebo ne? 
Chrastítko uvnitř s rolničkou nakonec vypadá jako miminko, což je trochu kouzlo nechtěného. Ale líbí se mi to tak – miminko pro miminko.
Mám teď rozpracovány dvě „limitované edice“ mimihraček, takže už si můžete představovat jak asi budou vypadat.
Tohle chrastítko právě teď testuje naše Sára, abychom odhalily případné nedostatky a pak už hurá na další, prodejní..
Read More

Chrastítko

Dlouho už mám choutky vyměnit slona z mých černobílých mimihraček za něco jiného. Šustící uši jsou sice fajn, ale jejich ruční našívání trvá hrózně dlouho. A přišívám je poctivě, dvakrát i třikrát dokola, protože batolata slonům jistojistě dávají zabrat. Navíc nemám moc v oblibě plyšáky a sloník plyšáka vlastně dost připomíná. Hlavně ale ty pracné uši..
Napadlo mě chrastítko a dlouho mi trvalo než jsem vymyslela tvar. Nakonec jsem zvolila to nejjednodušší, co šlo. Vlasatá hlava a uchopovací část tak akorát miminkům do ruky. Vyšla jsem z rozměru (průměru?) nohy mých šitých baletek, mám totiž už několika miminky prověřeno, že právě noha panenky se moc dobře v ručkách drží a žmoulá.
Vyšité oči nesmí chybět, jen trochu váhám, zda přidat i úsměv – co myslíte, jo nebo ne? 
Chrastítko uvnitř s rolničkou nakonec vypadá jako miminko, což je trochu kouzlo nechtěného. Ale líbí se mi to tak – miminko pro miminko.
Mám teď rozpracovány dvě „limitované edice“ mimihraček, takže už si můžete představovat jak asi budou vypadat.
Tohle chrastítko právě teď testuje naše Sára, abychom odhalily případné nedostatky a pak už hurá na další, prodejní..
Read More

Jarní

Tolik jsme toho v posledních deseti dnech zažili a viděli, že mi připadá jakoby čarodějnice byly už nejmíň před měsícem..
Začali jsme minulý dlouhý víkend výlety v okolí Tišnova v nadějně jarním počasí. Pokračovali čtyřmi dny v Českosaském Švýcarsku v melancholicky chladném dešti-nedešti a zakončili to včera svatbou Karlova bráchy v Ústí nad Labem – chladno bylo, ale sluníčko to zachraňovalo.
Až dnes jsem se proto dostala k fotkám z minulého víkendu.
Brusná – Veselský chlum – Prudká. Záměrně vybraná trasa po vršcích místních kopců. Spousta výhledů, rozkvetlých starých stromů a v závěru dost terénní sešup čerstvým bukovým lesem. Byli s námi kamarádi a jejich děti – motivovat někoho k chůzi proto nebylo příliš třeba. Jen chodit příliš blízko balíkům slámy se nevyplácelo 🙂 Tři holky a kluk dělaly luční kytici (škoda, že se žádnou nepodařilo v neuvadlém stavu donést až domů), našli perníkovou chaloupku (nebo ji našel strejda Ondra?) a vymýšleli nám hádanky („závora – řekni heslo“).
Oběd na louce kousek pod Veselským chlumem. Sára dostala první šanci prozkoumat zblízka trávu. Sluníčko – vítr – teplo – zima.

První máj jsme  oslavili v kopcích na druhou stranu od Tišnova, z Úsuší přes Pasník do Předklášteří. Tentokrát už jen nás pět a naše borderka Kuky.
V úterý mě po tom všem čeká rychlý návrat do šicího tempa. V sobotu se totiž chystám do Žďáru nad Sázavou do kulturáku na Fler trh. Všichni jste samozřejmě zváni. Pro mě další nová zkušenost – jen těch obalů, záložek a miniorganizérů bych chtěla ještě pár stihnout ušít. Prostě jako vždycky..
Read More
Loading

Registrace

Vyberte seznam(y):

Buďte s námi