jsem nutně potřebovala.  Mé přehnané puntičkářství, neustálá zodpovědnost za chod dějin (pravděpodobně světa) a každodenní dojíždění kamkoliv na poslední chvíli zapříčinily to, že jsem jenom těžce hledala v sobě pozitivitu a poděkování za každý všední den. Chyběly mi pokora, odvaha, úsměv, empatie, energie a cíle...
O to víc jsem se překvapila, když jsem sama se psíky vyrazila na procházku do blízkého lesa, jak málo stačí k tomu nabrat druhý dech a prostě se zaradovat při pohledu na stromy, spadané listy, jehličky borovice, sílící sluneční paprsky a radostné psíky. Najednou, ale doslova a do písmene, jsem DÝCHALA. Stála na lesní cestě, nikdo nikde, rozpřáhla jsem ruce pomalu a roztáhla prsty a zhluboka se nadechla ještě velmi chladného vzduchu. Nechala na sebe působit bezmezný lesní klid, odcházející zimu a nesměle se hlásící jaro... A najednou to tam ve mně bylo. 
Dobito. Není cesta zpět, díky LESE!








Tak pojďte se mnou na procházku, zvu Vás. Budeme mít boty a tlapky od bláta. Možná, že si hopsnete, stejně jako já, na pěkný pařízek, podíváte se do slunce a zamhouříte oči. Očima budete intuitivně hledat zelenou barvu, takže vyčnívající borůvčí a jehličky borovic a smrků budete potřebovat stisknout v dlani tak, aby vás trochu popíchaly a zároveň Vám špičky prstů ovoněly zemitou lesní vůní.





A možná, a lesu to určitě vadit, si dvě tři snítky borůvčí, jednu větvičku borovice a snítku jednědy vezměte domů do vázy, přidáte jeden tulipán a vytvoříte originální květinovou vazbu.
 Přeji krásný poslední únorový týden všem!