Sokoli stěhovaví jsou draví ptáci známí svou schopností létat extrémně vysokou rychlostí (přes 320 km za hodinu), díky čemuž si vysloužili titul nejrychlejšího zvířete na Zemi.

Od roku 1991 je pár sokolů stěhovavých pozorován v hnízdě na střeše Collins Street 367. Jako domov jediného známého hnízdiště sokola stěhovavého v Melbourne CBD hraje budova překvapivě důležitou roli v pokračujícím úspěchu rozmnožování těchto vzácných a divoce teritoriálních ptáků.
Z foyer budovy si od srpna tisíce lidí ročně užívají sledování CCTV záběrů ptáků, jak snáší vejce a líhnou svá mláďata. Mirvac jsou hrdými sponzory viktoriánského projektu sokolů stěhovavých a jeho ochranářského výzkumu s cílem zlepšit řízení jednoho z nejvzácnějších ptáků ve Victorii.

Sezóna 2023

První vajíčko samička snesla 3. září, druhé 6. září, třetí 8. září a čtvrté poslední vajíčko snesla 11. září


Online přenos:

Sokol stěhovavý – Melbourne



Videozáznamy:

Nová sezóna a první vejce v hnízdě

Změna inkubace, sameček střídá na hnízdě samičku



Samička snesla druhé vajíčko

Sameček přináší kořist



Další velká kořist od samečka

Páření na římse



Třetí vajíčko

Čtvrté vajíčko



Sokol stěhovavý

Sokol stěhovavý má kosmopolitní rozšíření. Přirozeně se nevyskytuje pouze v Antarktidě, v částech jižní Ameriky, na Novém Zélandu a Islandu. V současné době je jeho rozšíření menší, protože na mnoha místech, převážně v rozvinutých industrializovaných oblastech, sokol vyhynul. Zásadní podíl na úbytku sokola stěhovavého mělo používání pesticidů, které se přes potravní řetězec dostávaly do těla dravců. Většina těchto přípravků (např. DDT) je dnes zakázána a do některých oblastí, kde vyhynul, se sokol pomalu vrací.

Rozpětí křídel sokola stěhovavého je 85–115 cm, délka těla 35–50 cm. Samci váží od 500 g do 750 g, samice jsou výrazně větší a váží 910 až 1500 g. Velikost je variabilní stejně jako zbarvení, podle toho, o jaký poddruh se jedná. Severnější druhy jsou větší, jižní druhy jsou drobnější.
Zbarvení sokolů je velmi variabilní. Čím severnější populace, tím je celkové zbarvení světlejší, naopak v tropech může zbarvení hlavy a zad být až černé
Severské populace jsou z velké části tažné, z ostatních populací jsou někteří jedinci tažní, někteří přelétaví a stálí.

V přírodě hnízdí převážně na skalních stěnách, pokud nemají k dispozici skály, zahnízdí i ve starém hnízdě jiného druhu. Sám hnízdo nestaví, ani neupravuje, na skále mnohdy hnízdí přímo na holém podkladu. Byla zaznamenána i hnízda na zemi. Oblíbil si lidské stavby a často hnízdí ve zříceninách hradů nebo na různých věžích. Přesto na rozdíl od poštolky nehnízdí příliš často ve velkých městech. Na hnízdo se pravidelně vrací nebo hnízdí aspoň poblíž původního hnízda.
Před hnízděním předvádí akrobatické zásnubní lety.

Ve střední Evropě snáší samice nejčastěji na konci března či začátku dubna 3–4 vejce. Sedí na nich cca 29–30 dní, samec ji občas střídá. Samice si buď potravu sama uloví, když ji samec vystřídá v sezení, nebo jí samec nosí kořist na hnízdo. Po vylíhnutí se o mláďata na hnízdě stará asi 14 dní jen samice, samec přináší kořist, poté se střídají. Mláďata opouštějí hnízdo po 35–42 dnech, ale rodiče je nadále krmí ještě aspoň dva měsíce. Sokoli pohlavně dospívají ve dvou až třech letech.