Září v kostce ....


Z melounové do dýňové, z žabek do ponožek, což já konkrétně velice špatně snáším. Z jasné oblohy plné roztomilých beránků do mlhavého rána, nu a my motoristi jsme poprvé škrabali a do ostřikovačů doplňovali nemrznoucí směs.
Přišel podzim. V jednom zábavném pořadu se dotazovali Čechů, co patří k podzimu. Kromě pouštění draků jsme evidentně bez tradic. Nikdo nevzpomněl hrabání napadaného listí, následné pálení včetně dokonalých pečených brambor, které chutnají nejlépe přehazované z jedné ruky do druhé.
Sbírání lesních plodů, ze kterých si děti vyrábějí domácí dekorace, maminky zdobí předsíně šípkovými větvičkami, v neposlední řadě rozsvícené svíčky, které světelnou pohody hodí o pár levelů výše. O kouzelných procházkách, kdy pod nohami šustí listí, nad hlavami poletují obarvené lístečky a sluníčko pohladí nabídnutou tvář s dotykem věrnosti, jen prostě vydržet.
Se Soptíčkem jsme si střihli dovolenou u moře a poprvé po dlouhé době jsme srovnali generační skóre a s mladšími ročníky jsme ve vzájemné shodě. Moře je kouzelná záležitost, ale musí být na ní věk. Soptíček má daleko větší radost na rybníce, kde je voda sladká, přiměřeně hluboká, necáká, nehoupe. Koupání v místním zařízení, kde rákos dovolí ubytovat kačky a husy, které jsou zpestřením, poezie pro malé dítě.
U moře to hučí, vlny nepůsobí nijak přitažlivě, no tak jsme si zaskákali alespoň my dospělí.
Nástup do školky proběhl bez větších problémů a sfouknutí čtvrté svíčky na dortu mi připomnělo, že děti stárnou a vějířky kolem mých očí se prohlubují i díky stavebním úpravám.
Romantika počátků stavebních úprav přerostla leckdy i v alergii. Uvědomila jsem si, že jsem letošní sezónu zamilovaného zahrádkáře nepodřizovala zahradním pracím, ale dělníkům. O víkendech, když nepracovali, jsem doháněla resty a vlastně odpočinek veškerý žádný. Klid, pohoda, grilování, posezení nebo jen lelkování prostě chybí a podepsalo se na tělesné schránce.
A největší deficit ... málo svištěly vzduchem korkové špunty od vychlazeného šampusu.
U firmy CS BETON jsem vedena jako nejnáročnější zákazník, který chce za své peníze, za statisíce, kvalitu. Vyžaduje, aby materiál nevhodně skladovaný, mizerně exportovaný a odfláknutě vyrobený, nebyl v médiích prezentován jako prvotřídní, dokonalý a perfektní.
Má náročnost je ověnčena čtyřmi reklamacemi a spojovatelka už mé číslo a stavebního mistra ani nebere. Škoda, že tady u nás v České republice nejedeme na kvalitu, z lidí se snažíme dělat submisivní trosky, které jsou vděčné za druhou, možná i třetí třídu kvality. A nemluvě o řemesle.
Loučím se s měsícem, který lehounce pohladil ochutnávkou babího léta. Za dveřmi ťuká nový, nadevírám a těším se, že opečený špekáček na ohni potěší nejednoho labužníka, vinobraní  a s ním košt burčáku, vařící dýňová polévka s opečeným chlebem a víte nač jsem zapomněla ?
Nejen brambory, ale i jablíčko opečené skvěle chutná a vzpomínky, kdy se s umolousanou pusou vracela malá, špinavá blondýna domů, vlastně proč by nemohla být velká, špinavá blondýna :-)
Krásný podzim.




Po sezóně

Jezdím po světě, objevuji krásy, no a naše vlast zůstává tak nějak neopečovaná, neochozená, prostě na ní kašlu. A kdy nejlépe nechat vsáknout pod kůži krásu krajiny, měst, krásu Česka ?
Jednoznačně po sezóně. Žádné dlouhé fronty, žádná narvaná náměstí, ucpané památky, ubrečené děti a kolabující důchodci.
Tentokrát to vyhrála Litomyšl, kouzelné české město. Tiché, bez zástupů, bez autobusů plných turistů. Klid, pohoda a neskutečné kulturní dědictví.
Máme tu skvostně, jen to tak nezní, lépe si říká ... byla jsem v Římě, v Madridu.