Co by poradila štíhlá Simona oplácané Simoně ...



Závist je typicky česká disciplína, určitě by každý druhý stál na bedně a hladil svou medaili.
Při pohledu na naši nejznámější Simonu / Krainovou / , já, neznámá Simona závidím.
Pyšní se dokonale vysoustruženou postavou, sval vedle svalu.
Otevřeně se hlásí ke každodennímu běhu, který obnáší deset kilometrů.
No, klobouk dolů.
Já jsem včera vstala ve čtyři ráno, kohout ještě spal. Do odpoledních hodin jsem plnohodnotně pracovala, záhy jsem pět hodin sekala trávu a odvozila devět plných koleček trávy.
Večer jsem se nepředklonila ke kocourovi a v noci jsem měla svalovou horečku.
No bohužel, těch deset kilometrů běhu bych nedala, s horečkou či bez horečky.
Zde se tedy obě Simony rozcházejí.
Jedna běhá a umí si to zařídit. 
Druhá neběhá, protože se evidentně vymlouvá, třeba jako výše uvedený příklad. 
Trapné výmluvy na sekání, když chci vypadat, nandám ohoz a běžím, né.
A co já tedy vůbec té Simoně závidím ?
Samozřejmě dokonalý look, dokonalý úsměv, dokonalou chůzi, dokonalý život.
Ale ze všeho nejvíc jedinou větu ... MĚ TO BAVÍ.
Celý život jsem se teplákové soupravě cíleně vyhýbala.
Do různých kroužků jsem chodila s donucením, má skvělá vysvědčení vždy kazil nepovedený výmyk nebo zbabraná sestava na kladině.
Že skutečně se sebou musím něco dělat, jsem prozřela kolem padesátky, kdy jsem měla jateční váhu, prasečí rozměry a kupovala si oblečení v těhotenské módě.
Pohyb ke shazování kilogramů patří, vyrazila jsem do tělocvičny.
Otevřel se mi svět, který jsem dosud nezažila.
Pot, nadšení, pot, radost, pot a následná sprcha.
Šlapala jsem na trenažéru K2 a čekala, kdy to přijde.
Při kardio cvičeních jsem rytmicky skákala na malou bedýnku, posilovala bicepsy, aj ty tricepsy.
Na pilates jsem se opřela do gum, gumiček a míčků.
Formovala jsem zadnici na velkých míčích, u tyče se věšela za kotníky.
Taky jsem se dvakrát skoro rozpůlila, když jsem udělala svůj první provaz.
A pořád se nedostavoval ten vzletný pocit, neplavily se endorfiny, nepřicházela nirvána.
U skříňky jsem balila své propocené oblečení a smutnila, proč jsou ostatní tak naladění, tak šťastní, tak plní a já zase nic.
Dokonce jsem požádala lektorku jógy o radu.
Všichni na konci cvičení spokojeně relaxují, uvolňují tělo po procvičených ásanech a já místo toho přemýšlím, že se svým milým budeme vozit dřevo a škvařit iberijskou slaninu. 
Neporadila mi, jen lítostivě mávla rukou.
Největší příkoří jsem zažila při TRX, kdy mne cvičitelka vykázala se slovy, pokud vás to věšení nebaví, tak se choďte věšet jinam  :-) :-)
Zatím jsem se tedy nepověsila, ale pro všechny tyto aktivity mohu napsat jedinou větu  ... MĚ TO NEBAVÍ.
Paní Simono, prosím, poraďte, jak na to. Já nechci jen závidět, já chci konat.
Toužím mít také tak vzletný pocit, toužím být po deseti kilometrech zaplavená hormony štěstí, toužím chodit mezi ty vysportovaný holky a být toho plná až po okraj.
Víte, můj milý mi radil, že se člověk musí zapřít a překonat. To vždy, když odcházel na tenis a že nevíte, kdo mu nadhazoval míčky a sebe? Naše sousedka s boky jako skříň. / samozřejmě, je to bývalý milý, nebojte, nejsem úplně blbá ... tenista jeden /
Za radu děkuje Simona, kterou to ZATÍM NEBAVÍ.  / a chtěla by všechny ve společnosti ohromovat faktem, že právě přišla z gymu  /




/  foto jako důkaz, že já se fakt snažila a ono to furt nepřichází a nepřichází :-) /