Tak si konecně sedám a vrhám se do psaní – byl to teď takovej fofr, že nebylo kdy. Drahého jsem odložila do dětského koutku … 😀 máme vedle hostelu intenetovou kavárnu, kde může hrát hry – tak byl štěstím bez sebe, když jsem mu řekla, ať se jde zrelaxovat tam – ty jiskřičky štěstí v dětských očích – však to znáte 😀 Tak mám svůj klídek, rozvalená na posteli a ono to psaní na tabletu taky není to pravý ořechový 🙁 někdy bych s tím třískla – háčky, čárky, opravy – děs … Tímto se i omlouvám za případné chyby či dokonce hrubky – sem tam mi to určo ulítne 😉 …a teď zpět do minulosti 😉 … Krásně vyspinkaná – ono mít někdy pokoj sám pro sebe není od věci, především po včerejší probdělé noci… Steve radši spí – není to snídaňovej typ – to já si radši vstanu (když je snídaně v ceně ubytování) a pořádně si nacpu bříško. 🙂 Paní mi přede mnou usmaží dvě vajíčka, tak jak si přeji, nandá mi na talíř ananas, meloun a jahody… Můžu si nabrat nakládaná rajčátka, fazole, chleba, máslo, domácí marmošku a kdo ví co ještě. Naskládám si na talíř co můzu – div to nepadá, do hrnečku naleju mňamózní skořicovej čajík a klušu si to na střešní terasu hostelu, usednu ke stolečku a vegetím při pohledu na sopku, která se tyčí od konce města až do nebeských výšek, kde se její vrcholek utápí v oblacích… Svítí sluníčko, ale i tak je chladno, jsem zachumlaná do svetýrku s kožíškem a usrkávám horkého čaje – přeci jen jsme nějakých 1500 m.n.m. (Chápu, když se Steve smál našim horám – „A kde že jsou ty vaše hory?“ se mě ptal uprostřed těch našich Orlickejch – trapnýýý 😀 ) Po snídani jdu do pokoje dobalit batůžek, abych byla připravená na cestu. Když se převlíkám všímám si stípanců… Nejdříve na krku – tak to jen zasyčím – „a je po kráse“ 😀 pak ale objevuji další desítky na rukou, zápěstí, loktech, prstech u rukou…. no a o nohách, kolenech a hlavně kotnících ani nemuvím – no dopr*** že by štěnice!!!! Ještě to tak, nehrotím nic, to se mi asi jen zdá… naházíme věci do báglů a vyrážíme na jedno místečko s křížem a výhledem na město Antigua a sopku, kam jsem se chtěla podívat od okamžiku, kdy jsme začali plánovat tuhle cestu – pohlednice na netu jsou totiž fascinující! A stojí to zato – fakt nádherné, i když si člověk trošku šlápne do schodů. (Štípance svědí jako prase… 😛 ) Po návratu do hostelu už jen čekáme na van směr San Pedro na jezeře Atitlán. Nebudete tomu věřit, ale řidič se na recepci objevuje už 15 minut před odjezdem – zázrak!!!! Jsme první a tak si vybíráme místa u řidiče v předu – pro jistotu, kdyby jsme byli opět přeplněni. Opak je pravdou – počet pasažerů odpovídá počtu sedaček – neuvěřitelné – tak se naše volba opět stala méně šťastnou – protože moje sedačka uprostřed vpředu je tvrdá a mě brní zadek už po deseti minutách 😀 ale i tak můžu říct, že je tato cesta nejpohodlnější ze všech předcházejících. Klimbám, sleduji silnici a vše co se děje kolem. Města – dlouhé ulice – malé domky postranách, ze kterých vykukují objemné, spoře oblečené lehké děvy i v brzských odpoledních hodinách. O pár desítek metrů dál vycházejí děti ze školy v překrásných uniformách (jak z amerických filmů). Pak už jen pár motajících se opilců a malé obchůdky prodávající vše na co jen si vzpomenete – od aut, stavebnických potřeb, oblečení… Stále stoupáme nebo klesáme ve vysokých kopcích, čtyřproudá dálnice je příjemná a stále je na co koukat. Stánky lemující silnici prodávající krásně vyskládaná jablka a broskve, pasáčky vedoucí jednu – dvě kravky po svém boku, malinkaté ženy nosící velké mísy na hlavách a hlavně nosiče dříví – vidíte jich tu stovky – vydávají se do lesů, mačetou nasekají na milimetr stejně dlouhé kusy dříví – nejčastěji malé uschlé větve a kmeny – a pak je pečlivě sváží do nůše, která je mnohdy skoro stejně velká jako oni sami. K této nůši je připevněn široký popruh, který si zapřou o čelo, dřevo hodí na záda a jde se (zvláštví jak hodně guatemalci využívají hlavu k nošení věcí). Většinou je vidíte zezadu, jak kráčejí do prudkého kopce – když pak vidíte do obličeje, zjistíte, že z větší části jde o velmi staré lidi – 70 a víc… neskutečné. Je tu taky jeden smutný pohled – spousta mrtvých pejsků v příkopech (upozorňuji kočka ani jedna). Pejsci jsou tu přemnožení, hladoví a utrápení – mohla bych spočítat na prstech na rukou, kolik jsem viděla „šťastných a spokojených pejsků“. Toulají se všude, někdy z nich jde i strach, vrčí, rvou se… Někdy je jich vám až líto, že zajdete do obchodu pro psí konzervu – a nakrmíte tu chudinku vyhublou fenku se čtyrmi roztomilými štěňátky… Ach jo… Cesta utíká rychle a mi zastavujeme u benzínky – abysme u řidičových známých opět utratili nějaké peníze. Potkáváme tu další van – a hle kdo je v něm – zbytek naší bandy, který jsme ztratili při hledání ubytka v městě Antigua (jedou taky do San Pedra) – pecka! Opět se zde dostáváme do situace, kdy nás „turisty“ berou na hůl. I když máte na sušence napsáno 4Q zaplatíte 6Q – jsi bohatej turista – tak zaplať – a můžete se dohadovat jak chcete, ukazovat na cenovku prstem a nic – tak se nedohadujeme a platíme. Většinou v obchodech ani ceny nejsou a zaplatíte podle toho, jakou mají náladu, nebo jakej máte obličej. Steve zaplatil v jednom obchodě za vodu 12Q a já druhý den v tom samém obchodě jen 8Q. A tak to tu prostě máte – supermarkety neexistují – alespoň ne v těchto malých městech, kde se pohybujeme. Zbytek cesty je trošku divočejší – silnice je samá díra – někdy mizí úplně, samá prudká zatáčka, řidič jede většinou v protisměru a před každou zatáčkou urputně troubí. Scenérie je však fascinující – objevuje se jezero Atitlan obklopené sopkami a vysokými horami na jejichž úpatích se rozkládají malé vesničky pojmenované po všech svatých, které tu mají… Nádhera!!! (PS: štípance svědí ještě víc – i když se držím a vůbec se nedrbu. Moje lokty se mění v napuchlé tenisové míčky.) Po třech hodinách zastavujeme v San Pedru – nemáme žádnou rezervaci v hostelu – tak hodíme bágly na záda a bleskově ženeme do nejznámějšího hostelu – plně obsazen… Nu nic jde se na lov… Haha – nakonec jsme uloveni my!!!! …nějakým pánem jménem José (jaképak překvapení – José a nebo Juan je tu každý 😀 ), který nás bere hned vedle do svého vlastního guesthousu – krásný volný pokoj pro 3 (jsme ještě s jedním klučinou z naší bandy, který přijel taky chytře bez rezervace), královsky velké a měkkoučké postele, vlastní sociálka, super cena jen pro nás a výhled na jezero a horu „Indian nose“ (indiánslý nos – fakt to tak vypadá!!!) 😀 berem!!!! Večer báječný, jídlo jak pro krále za malý peníz, (jsem za poslední dobu v Guatemale přibrala – jídlo tu mají božské) pivo ještě levnější, a tak nás ve dvě ráno vyhazují z baru 😀 Celá tlupa opilců se přesouvá na balkón hostelu „FE“, ve kterém jsme chtěli zůstat – uffff ještě že měli plno – my se přesouváme do pelíšku – náš spolubydlící ani nedorazí (párty jela až do rána), zatímco mi jsme za pár vteřin mrtví… Ráno se probouzím s novými štípanci – a to vám teprve začíná sranda. Dozvěděli jsme se, že den po našem odjezdu z hostelu Zephyr (v Lanquin) byl uzavřen náš pokoj z důvodu štěnic. Divné je, že Steve je uplně bez problémů. Zdá se, že nějaké malé mrchy musí být v mých věcech – pozitivní je, že mladé štěnice nekladou vajíčka – musíme zasáhnou hned teď, jinak se to potáhne hoooodně dlouho… a povím vám, je to dost nepříjemná situace. První je lékárna – prášky a krém proti svědění a napuchnutí. Pak RAID spray – však uvidíte vy mrchy!!! (nic jiného tady uprostřed konce světa nekoupíte). Je jasné, že dnešek je ve znamení – smrt vám!!! – jestě že je zataženo a ponuré chladné počasí, tak ani nemám pocit, že o něco přicházím. Vhazuju VŠE oblečení do tašky (zůstávám jen v bikinách) a posílám drahého do prádelny (vyprané prádlo 2x ve 3 dnech – to se mi asi jen tak nestane 😀 *pozitivní přístup je potřeba!!!) A já jdu věc po věci a otírám vše ubrousky s alkoholem (nevyjímaje elektroniku) – pakárna na entou. Sprejem vystříkávám krosnu, batoh, boty, matraci a v podstatě všechno, co nešlo dát vyprat – to je smrad, že bych pad. Když je po několika hodinách vše hotovo – velká sprcha, vydrhnutí vlasů…. Namazat ty stovky štípanců a čekat, až do večera – až bude vypráno – to byla zase jednou akce „fň“. Večer se jde brzy spát – vstáváme v 2:45 ráno – máme zabookovaný výšlap na Indiánský nos – důvod proč jsme tady v San Pedru a jedna z věcí, kterou jsem opravdu chtěla v Guatemale zažít…“Východ slunce nad jezerem Atitlan“. Připravit vodu, čelovky s nabitýma baterkama, sušenky a náplasti… ani mi při pohledu na ten vrcholek nedochází do jaké sebevraždy nás ženu 😀 Ještě se pomodlit… „Prosím prosím, ať jsou všechny ty potvory mrtvý!!!“ 😀 všechno kolem smrdí sprayem, tak se cítím docela bezpečně. I když všechno svědí, tak se nedrbu – na to jsem měla dobrou školu v USA, kde jsem se otřela o Poison Ivy (když si zadáte do google „poison ivy reaction“ ukáže vám to ten hnus), no a než se přišlo na to co to je, tak to bylo dost rozlezlý – a nejen že to svědilo, ale i pekelně bolelo… Takže nějaký štípance, to je hračka! Tak za pár hodin dobrou…
