Tak si konecně sedám a vrhám se do psaní – byl to teď takovej fofr, že nebylo kdy. Drahého jsem odložila do dětského koutku … 😀 máme vedle hostelu intenetovou kavárnu, kde může hrát hry – tak byl štěstím bez sebe, když jsem mu řekla, ať se jde zrelaxovat tam – ty jiskřičky štěstí v dětských očích – však to znáte 😀 Tak mám svůj klídek, rozvalená na posteli a ono to psaní na tabletu taky není to pravý ořechový 🙁 někdy bych s tím třískla – háčky, čárky, opravy – děs … Tímto se i omlouvám za případné chyby či dokonce hrubky – sem tam mi to určo ulítne 😉 …a teď zpět do minulosti 😉 … Krásně vyspinkaná – ono mít někdy pokoj sám pro sebe není od věci, především po včerejší probdělé noci… Steve radši spí – není to snídaňovej typ – to já si radši vstanu (když je snídaně v ceně ubytování) a pořádně si nacpu bříško. 🙂 Paní mi přede mnou usmaží dvě vajíčka, tak jak si přeji, nandá mi na talíř ananas, meloun a jahody… Můžu si nabrat nakládaná rajčátka, fazole, chleba, máslo, domácí marmošku a kdo ví co ještě. Naskládám si na talíř co můzu – div to nepadá, do hrnečku naleju mňamózní skořicovej čajík a klušu si to na střešní terasu hostelu, usednu ke stolečku a vegetím při pohledu na sopku, která se tyčí od konce města až do nebeských výšek, kde se její vrcholek utápí v oblacích… Svítí sluníčko, ale i tak je chladno, jsem zachumlaná do svetýrku s kožíškem a usrkávám horkého čaje – přeci jen jsme nějakých 1500 m.n.m. (Chápu, když se Steve smál našim horám – „A kde že jsou ty vaše hory?“ se mě ptal uprostřed těch našich Orlickejch – trapnýýý 😀 ) Po snídani jdu do pokoje dobalit batůžek, abych byla připravená na cestu. Když se převlíkám všímám si stípanců… Nejdříve na krku – tak to jen zasyčím – „a je po kráse“ 😀 pak ale objevuji další desítky na rukou, zápěstí, loktech, prstech u rukou…. no a o nohách, kolenech a hlavně kotnících ani nemuvím – no dopr*** že by štěnice!!!! Ještě to tak, nehrotím nic, to se mi asi jen zdá… naházíme věci do báglů a vyrážíme na jedno místečko s křížem a výhledem na město Antigua a sopku, kam jsem se chtěla podívat od okamžiku, kdy jsme začali plánovat tuhle cestu – pohlednice na netu jsou totiž fascinující! A stojí to zato – fakt nádherné, i když si člověk trošku šlápne do schodů. (Štípance svědí jako prase… 😛 ) Po návratu do hostelu už jen čekáme na van směr San Pedro na jezeře Atitlán. Nebudete tomu věřit, ale řidič se na recepci objevuje už 15 minut před odjezdem – zázrak!!!! Jsme první a tak si vybíráme místa u řidiče v předu – pro jistotu, kdyby jsme byli opět přeplněni. Opak je pravdou – počet pasažerů odpovídá počtu sedaček – neuvěřitelné – tak se naše volba opět stala méně šťastnou – protože moje sedačka uprostřed vpředu je tvrdá a mě brní zadek už po deseti minutách 😀 ale i tak můžu říct, že je tato cesta nejpohodlnější ze všech předcházejících. Klimbám, sleduji silnici a vše co se děje kolem. Města – dlouhé ulice – malé domky postranách, ze kterých vykukují objemné, spoře oblečené lehké děvy i v brzských odpoledních hodinách. O pár desítek metrů dál vycházejí děti ze školy v překrásných uniformách (jak z amerických filmů). Pak už jen pár motajících se opilců a malé obchůdky prodávající vše na co jen si vzpomenete – od aut, stavebnických potřeb, oblečení… Stále stoupáme nebo klesáme ve vysokých kopcích, čtyřproudá dálnice je příjemná a stále je na co koukat. Stánky lemující silnici prodávající krásně vyskládaná jablka a broskve, pasáčky vedoucí jednu – dvě kravky po svém boku, malinkaté ženy nosící velké mísy na hlavách a hlavně nosiče dříví – vidíte jich tu stovky – vydávají se do lesů, mačetou nasekají na milimetr stejně dlouhé kusy dříví – nejčastěji malé uschlé větve a kmeny – a pak je pečlivě sváží do nůše, která je mnohdy skoro stejně velká jako oni sami. K této nůši je připevněn široký popruh, který si zapřou o čelo, dřevo hodí na záda a jde se (zvláštví jak hodně guatemalci využívají hlavu k nošení věcí). Většinou je vidíte zezadu, jak kráčejí do prudkého kopce – když pak vidíte do obličeje, zjistíte, že z větší části jde o velmi staré lidi – 70 a víc… neskutečné. Je tu taky jeden smutný pohled – spousta mrtvých pejsků v příkopech (upozorňuji kočka ani jedna). Pejsci jsou tu přemnožení, hladoví a utrápení – mohla bych spočítat na prstech na rukou, kolik jsem viděla „šťastných a spokojených pejsků“. Toulají se všude, někdy z nich jde i strach, vrčí, rvou se… Někdy je jich vám až líto, že zajdete do obchodu pro psí konzervu – a nakrmíte tu chudinku vyhublou fenku se čtyrmi roztomilými štěňátky… Ach jo… Cesta utíká rychle a mi zastavujeme u benzínky – abysme u řidičových známých opět utratili nějaké peníze. Potkáváme tu další van – a hle kdo je v něm – zbytek naší bandy, který jsme ztratili při hledání ubytka v městě Antigua (jedou taky do San Pedra) – pecka! Opět se zde dostáváme do situace, kdy nás „turisty“ berou na hůl. I když máte na sušence napsáno 4Q zaplatíte 6Q – jsi bohatej turista – tak zaplať – a můžete se dohadovat jak chcete, ukazovat na cenovku prstem a nic – tak se nedohadujeme a platíme. Většinou v obchodech ani ceny nejsou a zaplatíte podle toho, jakou mají náladu, nebo jakej máte obličej. Steve zaplatil v jednom obchodě za vodu 12Q a já druhý den v tom samém obchodě jen 8Q. A tak to tu prostě máte – supermarkety neexistují – alespoň ne v těchto malých městech, kde se pohybujeme. Zbytek cesty je trošku divočejší – silnice je samá díra – někdy mizí úplně, samá prudká zatáčka, řidič jede většinou v protisměru a před každou zatáčkou urputně troubí. Scenérie je však fascinující – objevuje se jezero Atitlan obklopené sopkami a vysokými horami na jejichž úpatích se rozkládají malé vesničky pojmenované po všech svatých, které tu mají… Nádhera!!! (PS: štípance svědí ještě víc – i když se držím a vůbec se nedrbu. Moje lokty se mění v napuchlé tenisové míčky.) Po třech hodinách zastavujeme v San Pedru – nemáme žádnou rezervaci v hostelu – tak hodíme bágly na záda a bleskově ženeme do nejznámějšího hostelu – plně obsazen… Nu nic jde se na lov… Haha – nakonec jsme uloveni my!!!! …nějakým pánem jménem José (jaképak překvapení – José a nebo Juan je tu každý 😀 ), který nás bere hned vedle do svého vlastního guesthousu – krásný volný pokoj pro 3 (jsme ještě s jedním klučinou z naší bandy, který přijel taky chytře bez rezervace), královsky velké a měkkoučké postele, vlastní sociálka, super cena jen pro nás a výhled na jezero a horu „Indian nose“ (indiánslý nos – fakt to tak vypadá!!!) 😀 berem!!!! Večer báječný, jídlo jak pro krále za malý peníz, (jsem za poslední dobu v Guatemale přibrala – jídlo tu mají božské) pivo ještě levnější, a tak nás ve dvě ráno vyhazují z baru 😀 Celá tlupa opilců se přesouvá na balkón hostelu „FE“, ve kterém jsme chtěli zůstat – uffff ještě že měli plno – my se přesouváme do pelíšku – náš spolubydlící ani nedorazí (párty jela až do rána), zatímco mi jsme za pár vteřin mrtví… Ráno se probouzím s novými štípanci – a to vám teprve začíná sranda. Dozvěděli jsme se, že den po našem odjezdu z hostelu Zephyr (v Lanquin) byl uzavřen náš pokoj z důvodu štěnic. Divné je, že Steve je uplně bez problémů. Zdá se, že nějaké malé mrchy musí být v mých věcech – pozitivní je, že mladé štěnice nekladou vajíčka – musíme zasáhnou hned teď, jinak se to potáhne hoooodně dlouho… a povím vám, je to dost nepříjemná situace. První je lékárna – prášky a krém proti svědění a napuchnutí. Pak RAID spray – však uvidíte vy mrchy!!! (nic jiného tady uprostřed konce světa nekoupíte). Je jasné, že dnešek je ve znamení – smrt vám!!! – jestě že je zataženo a ponuré chladné počasí, tak ani nemám pocit, že o něco přicházím. Vhazuju VŠE oblečení do tašky (zůstávám jen v bikinách) a posílám drahého do prádelny (vyprané prádlo 2x ve 3 dnech – to se mi asi jen tak nestane 😀 *pozitivní přístup je potřeba!!!) A já jdu věc po věci a otírám vše ubrousky s alkoholem (nevyjímaje elektroniku) – pakárna na entou. Sprejem vystříkávám krosnu, batoh, boty, matraci a v podstatě všechno, co nešlo dát vyprat – to je smrad, že bych pad. Když je po několika hodinách vše hotovo – velká sprcha, vydrhnutí vlasů…. Namazat ty stovky štípanců a čekat, až do večera – až bude vypráno – to byla zase jednou akce „fň“. Večer se jde brzy spát – vstáváme v 2:45 ráno – máme zabookovaný výšlap na Indiánský nos – důvod proč jsme tady v San Pedru a jedna z věcí, kterou jsem opravdu chtěla v Guatemale zažít…“Východ slunce nad jezerem Atitlan“. Připravit vodu, čelovky s nabitýma baterkama, sušenky a náplasti… ani mi při pohledu na ten vrcholek nedochází do jaké sebevraždy nás ženu 😀 Ještě se pomodlit… „Prosím prosím, ať jsou všechny ty potvory mrtvý!!!“ 😀 všechno kolem smrdí sprayem, tak se cítím docela bezpečně. I když všechno svědí, tak se nedrbu – na to jsem měla dobrou školu v USA, kde jsem se otřela o Poison Ivy (když si zadáte do google „poison ivy reaction“ ukáže vám to ten hnus), no a než se přišlo na to co to je, tak to bylo dost rozlezlý – a nejen že to svědilo, ale i pekelně bolelo… Takže nějaký štípance, to je hračka! Tak za pár hodin dobrou…
O autorovi
Související příspěvky
Nejnovější příspěvky
Doporučujeme
Témata
advent Beton Bez reklam Blog Bydlení cestování Collaborations Dekorace DIY doma děti featured hrady zámky zříceniny Inspirace Inspiruje mne Inteiér Jaro kosmetika květiny Living léto na zahradě Nákupy orel bělohlavý Ostatní OVOCNÉ pečení podzim příroda recenze recepty slider snídaně Spoluprace U nás U nás doma Velikonoce Vánoce výlety Zahrada ze života zima Záhrada/Garden Šiju... šití