Procházka růžovou zahradou? Tak přesně opakem pro nás bylo posledních pár dní… Chybělo nám to nejdůležitější – zdraví – s tím se vytrácí i radost, vrásky se vám kreslí ještě hloub do tváře a když i obloha pláče, uf není to nejjednodužší…
…probouzím se po 11ti hodinách spánku – uaaaa konečně jsem si pořádně odpočinula (kdybych věděla, že se mi to zase na dost dlouhou dobu nepoštěstí – poležela bych si ještě déle). Venku je opět zataženo, předpověď počasí ukazuje – vlhkost 98% – je tohle vůbec možný? Dokážete si to představit?! A do toho pořad prší… Všechno, ale úplně všechno, je vlhké – i naše (dva dny vyprané) prádlo má prazvláštní zatuchlou „vůni“… Peklo! Nesnáším, když tak smrdí ostatní, natož když tak smrdím i já (a nejde s tím nic dělat)… I naše batoby jsou vlhké, pyžamko mi taky smrdí… Jsem nešťastná (miluji vůni vypraného prádla), ale holt, beru do ruky spej a ponořím se do oparu nasládlé vůně – snad to na chvilku překryje ten smrádek (který vlastně už ani sami moc necítíme, jak jsme jím obklopeni). Dnes máme relaxační den – nic nedělání – nejsem v tom dobrá, abych byla přesná, neumím to!! …a po pár hodinách už sebou šiju a nevím co bych… (ach jo…) Kdybych si tak mohla udělat nějakou svoji mňamku, otevřít lahvičku vína a koukat na film sedíce v tureckém sedu na naší staré dobré červené sedačce a mající svůj velký salátkový a sýrový picknic… (o tom si můžu nechat jen zdát). No a kdyby bylo nejhůř, tak bych se doma vrhla do kuchyně, nebo plavat na Hostivař, no a nebo bruslit podél Vltavy, či do fitka (které mi mimochodem stále dluži peníze za 3 měsíce Zumba lekcíí – nechce se někdo psychicky vybít a udělat jim tam za mě humbuk!? Nejsou to malé peníze a nikdo se mnou nekomunikuje 🙁 )- prostě cokoliv jiného, než sedět nebo ležet a nic nedělat… – je to tak vyčerpavajicí – ale drahý si v tom libuje 😉 Kdyby alespoň nepršelooooo….
Tak trpím – ještě že na nás na hodinku vykouklo sluníčko (dokonce jsem zahlídla i vršek vulkánu 😀 ) – tak se plácnu v bikinkách k bazénu… Pokukují po mě zdejší vymakaní a naprosto luxusní zaměstnanci (snažím se – marně – neslintat) – no to byste je museli vidět – dokonalí kousci!!! Když se se mnou dávají do řeči a dojde na otázku s kým cestuji – odpověď je jasná – tak jenom říkají: „Joo, si tě pamatuju z diskotéky, to byla perná noc, co?“ Nevím na co poukazovali – ale myslím, že to byla spíš naše hádka, než mé taneční umění, co je zaujalo – nu nic, jako bych tu nebyla – chjo… 😀
Konečně je 17 hodin a my máváme na červenýho taxíka a jedeme směr Baldi – horké termální lázně, je to jen pár kilometrů po slinici směrem k sopce Arenal. Vítá nás nastrojený chlápek, který mi otevírá dveře od auta – no to mě podrž, „Smradlavá Lady“ se jde vykoupat a nacpat do luxusního hotelového resortu 😀 V ceně vstupu máme bufet – all you can eat – a jelikož jsme úplně prdlý a máme děsnej hlad, tak jídlo je první na co myslíme… Slečna nás přivádí ke stolu a my nedočkavě čekáme na její pokyn, že je bufet otevřen… Uaaaaaa zaaaaavody!!!! Tolik jídla!!! Mně bude špatně – od všeho si nabíram trochu a jen se modlím, ať mi to z toho talíře nepadá (marně – lítá to po zemi – se rozhlížím, snad mě nikdo neviděl – ty vago, pokecala jsem jim ubrus… 😀 jak jinak 😀 ). A jestě tohle a tamto, a tady mi z vlastně vybraných ingrediencí připraví těstoviny – a jeeee ovoce a čokoladová fontána – uf je mi zle… ale když ty jahody v čokošce byly tak dobrý – tak poslední… 😀 …jsem jak těhotná – hehe nejen já 😀 i všichni kolem sedí rozvalení na židlích a lapají po dechu. Heh jenže my máme lehkou nevýhodu – je vidno, podle mokrých vlasů, že všichni ostatní termály opouštějí – zatímco my se do nich pomalu a s hekáním kutálíme. Steve mě tahá na tobogány – nejen, že už je tma a jde z nich obrovský strach, ale funím a kňučím: „Neblázni, se pozvracím!!!“ (napadla mě drsnější hláška ze Slunce, Seno.. však víte jaká 😉 ) Jenže on je nadšenej jak malej kluk (tenhle okamžik miluju – opravdu v tento okamžik jeho dětskost zbožňuju a jsem za ní ráda!) a ať je nacpanej, jak je nacpanej – běží s radostí do schodů – nezapomene si u toho několikrát řádně krknout – prej jestli jsem to slyšela – asi jsem šlápla na nějakýho „krkajícího pavouka“ nebo co – jak to vždycky omlouvá – a nezapomene se u toho rozhlížet kolem pod nohy 😀 prdlouš 😀
No teda jeden tobogán je děsivější než druhej a fakt mám co dělat, aby ze mě ty jahody nelítaly 😀 a znovu a prej znovu – „No tak nebuď kuře!“ pošťuchuje mě (syčák, ví jak na mě :-D). Když se po nějaké době unaví, tak objevujeme, nespočet kaskádovitých bazénků směrem proti proudu, narážíme na páry, sauny, výřivky a voda je čím dál teplejší… Na konci se dostáváme k obrovskému překrásně osvícenému vodopadu, který ční do výšek noční oblohy, na které se třpytí hvězdy – voda je tak horká, že v ní nejsem schopná nechat ani chodidla 😀 by mě zajímalo, zda je někdo schopnej si do toho sednout 😀 já teda ani náhodou!!! Kam se hrabe moje vařící bublinková vana 😀 Steve začíná naříkat – že je nějakej unavenej – nu nic – tady si sedni a relaxuj, já jdu na akci „-Fň“ (vám to tu přece musím vyFotit, nééé 😛 ) Když se vracím vyzvednout drahého, začíná naše peklo – div vstane z lehátka a courá se do šaten – ťapká jako rozespalé dítko, které v noci převádíte z gauče (na kterém usnulo) do postele… To bude dobrý, oblíkáme se, máváme na taxíka a hurá do postele – hoří, naříká, že ho všechno bolí – že to už zná a ví co bude následovat – přiotrávil se nám něčím v tom bufetu (asi vepřovým steakem, který jsem já neměla), prý to vyzvrací a bude dobře… Je mu čím dál hůř, ale ne a ne to dostat ven… Dávám mu něco na snížení teploty, drkotá zubama, oblíkám ho, nosím další deky… a zase horko… napít… celou noc naříká… najednou slézá z patra a neohrabaně se dostává do mého, z ručníku udělaného, „bunkru“… „Zima, je mi zima…“ cpe se mi pod deku (ty jo, vždycky je to naopak, chudinka moje 🙁 ). Tiskne se ke mně, klepe se a rychle dýchá… po půl hodince mu je konečně tepleji a usíná…
Ráno se probouzím z polospánku, mám pocit, že mě někdo zbil, ale musím být ta silná! Steve běží na záchod a konečně zvrací – ale už je asi pozdě… Horečky neustávají… Běžím do lékárny, kde dostávám něco na teplotu – když ale zvrací znovu a já mám pocit, že hoří ještě víc, oblékám ho a vedu ho k lékaři – ten pocit, když jste tak daleko od domova, unavení k smrti po probdělé noci a vláčíte toho, koho milujete ulicemi neznámého města, víte, že je hodně, hodně slabý – máte strach a chcete se schoulit do klubíčka a volat „Mamííí!!! – ale víte, že jste to vy, na kom teď vše stojí – najednou v sobě najdete tolik síly, že bych se mohla porvat se stádem volů!!! Nejhorší je, že nechce chodit. Visí mi přes rameno, šourá jednu nohu za druho a každý tři kroky se zastavuje a skoro brečí, že už nechce. „Né, jde se, i kdybych tě tam měla odtáhnout.“ Jsme tu, odkládám drahého do překvapivě moderně vypadající čekárny a na recepci lékařce (která umí perfektně anglicky – díky bohu) vysvětluji co a jak… Když sedám zpět vedle Steva – tak mi jenom řekne, že jsem měla použít jiné slovo pro „zvracení“ než jsem v angličtině použila – že to nebylo správně řečeno – civím na něj jako blázen s otevřenou pusou a nejraději bych ho kopla 😀 ale pak se jen usměju, pohladím ho po rozžhavené a unavené tváři a jsem ráda, že na tom není zase tak špatně, když má ještě sílu mě opravovat 😀
Mladá lékařka nás bere do ordinace, nejdřív se vyptává a vše zapisuje, pak Steva prohlíží – tak teplota jen 38,5° – ufff, tak to není zase tak zlý – spadl mi kámen ze srdce. Zdá se, že je to fakt nějaká bakterie z jídla a frajerka nám předepisuje kupu léků (koukáme na sebe a je jasné, že nám oboum lítá hlavou, jak se nedoplatíme – a to ani chudak neví, že samotná návštěva lékaře stojí 50 dolarů). Po vyšetrení Steve opět klimbá v čekárně – a já zařizuju věci nutné pro pojišťovnu a kupuju léky za dalších 40 dolarů – dnešní rozpočet je skoro vyčerpán. Antibiotika, probiotika, něco proti zvracení a speciální šťavy – aby nebyl dehydratován. Beru papírovou tašku plnou malých papírových pytlíčků, které jsou vzorně popsány (pro koho a jak dávkovat), do druhé ruky zaháknu mou zesláblou polovičku a zpět na pokoj. Prodlužuji náš pobyt o další noc (naštěstí mají místo), nasazuji léky a už jen čekáme… Přikrývám, odkrývám, mokré hadříky na hlavu… Skupina lidí z hostelu se vydává na tůru na sopku (která má na svém vrcholku jezero) – bohužel i přes to, že jsme se na tento výlet těšili a mraky jsou dnes vysoko, takže i podmínky a viditelnost nejsou tak špatné, zůstáváme přikovaní ve smradlavém a vlhkém pokoji… Steve naléhá, abych šla s nimi – se asi zbláznil – nechat ho tady?! A tak ležím – dělám své „oblíbené“ – nic – a doufám, že bude lépe. Když si večer usmyslí, že by chtěl ananas, letím do centra a v jednom krásném ovocném obchůdku jeden kupuju… V hostelu (kde je pouze restaurace) dělám smutné oči na jednoho zdejšího krasavce, který mi jej nakrájí… Zatímco se drahý láduje, já si objednávám salát: listový salát, jahody, mango, arašídy a grilované kuřátko – mňamka… když to Steve vidí, má taky na něco chuť (tak prý těstoviny) … mám radost, že má apetit – půlku do sebe nasouká (druhou dojedu já – uf zase jsem se nehorázně přejedla!) Hmmmm, ale do hodinky jedeme nanovo – horečka 🙁 Opět probdělá noc, nastavený budík, abych vstala a dala mu léky nebo napít, když vzdychá, jak ho všechno bolí…
Ráno se v zrcadle koukám na utahanou holku s kruhama pod očima. Rozhodli jsme se dnes přesunout do San José, v tom vlhkém a deštivém počasí, které tu vládne, nám je ještě hůř. Balíme – nebo se o to alespoň šnečím tempem snažíme. V 11 posazuju nemocinkaného do hlavního altánu, já tam odnosím všechny bágly (zatnu zuby a lovím zbytky sil), odevzdávám klíčky od pokoje a čekáme na autobus… Kdyby jsme jeli transportem z hostelu – zaplatili bysme cca $50 na osobu – zdejší autobus je sice courák, ale mnohem levnější. Steve škemrá, že má chuť na jahodový shake – tak mu ho objednávám a jdu na průzkum do centra – abych věděla, kde je ten autobusák. Toulám se uličkami, sem tam se zastavím … napřiklad při pohledu do palačinkárny (tak krásně to voní – polknu a odvracím zrak), nebo na hlouček malých kluků, kteří hrajou fotbal v zelených záhonech uprostřed náměstí a málem u toho zraní několik lidí v jejich blízkosti, kteří sedí na lavičkách a kochají se pohledem na zdejší krásný kostel s rozbitými hodinami na hlavní věži a na majestátně pózující sopku Arenal, která se dnes rozhodla ukázat světu a rozhrnula polštáře mraků… hmmm foťák jsem si nevzala – holt, vyfoceno v mé hlavě 😉 Autobusový terminál jsem našla snadno – recepční popsal cestu perfektně – je to cca sedm minut chůze od hostelu, ale když se vracím zpět a nacházím Steva opět v horečkách (a to jsem byla pryč jen půl hodinky), je mi jasný, že taxi to jistí. Prostě ať do sebe dostane cokoli (i s chutí), tělu se to nelíbí… Taxík nás vyšel na trapný $2, lístky na autobus $10 pro oba (ehm myslím, že to zvorali a prodali nám na pokladně jen jeden (i když jsme vysloveně chtěli dva), protože se s námi řidič dohaduje, že je to jen pro jednoho – ale když vidí nešťastné a vyčerpane oči toho mého maroda (hehe a pak, že dělám voči jenom já 😉 ) a mě obvěšenou dvěma krosnama (jednu na zádech, druhou na břiše) asi se nad námi slituje a mávne nad námi rukou…)
Pětihodinová cesta v neklimatizovaném autobuse se táhne … jsme tak narvaní, že lidé stojí v uličce až k řidiči a lezou přes sebe, když se potřebujou dostat ven, vzpomněla jsem si, když jsme jezdili autobusem k babičce na Moravu a já jako malá taky někdy byla nucená takto stát (nožičky bolely, horko, nuda – „A tatí, jak ještě dlouho?!“ 😀 ). Tentokrát jsme měli štěstí a ti co jedou až na konečnou do San José, nastupovali jako první, takže sedíme, okno dokořán – jsme unavení, já nemám sílu ani poslouchat hudbu, natož něco ťunťat na tabletu… Venku se opět děsivě zatáhlo a prší a prší – takže není ani na co koukat – i řidič má problémy něco vidět přes zamlžené okno a tak sem tam zastavuje u krajnice a dnešními novinami okno utírá… Když stavíme na letišti v San José, mladý pár, který seděl spokojeně vedle nás, zděšeně lítá po už skoro prázdném autobusu a něco hledají – příruční černou tašku se všemi doklady a penězi… V ten okamžik se i já plazím po zemi a snažím se jim pomoct – marně. Nacházíme jen úplně cizí prázdný batoh, ke kterému se nikdo nehlásí – někdo tašky schválně zaměnil a odešel s jejich nejdůležitějšími věcmi, které měli v přihrádce nad hlavou – je mi jich tak líto, řidič je odkazuje na policii a bez dalšiho zdržování jedeme dál… V tento okamžik jsme moc rádi za svoji prozíravost – máme totiž naše důležité batůžky i přes značný diskomfort celou cestu pod našima nohama…
Zbytek cesty do centra je dosti zpomalen dopravní zácpou, schyluje se k šesté večer a už je skoro tma, chladný vzduch který z venku vane pootevřenými okny připomíná deštivý podzim (skoro zimu)… Jak tu někdo může žít – miluji naše slunné léto, kdy je světlo do deseti do večera – nechápu pojem „léto “ = období dešťů a ještě nedostatek světla – to přeci nejde k sobě, nemyslíte?
Na terminálu jsme opět obsypáni taxikáři – jsou jak mouchy a my mucholapky – mám chuť je doslova rozkopat, když lítám kolem busu (v totálním vyčerpání) a sbírám naše krosny (Steve fakt nemá silu) a když se vám ješté ti skřítci motají pod nohy – kdyby nám dali alespoň chvilku prostor – fakt jsme oblepený jako slavný hvězdy vtíravými paparatzi… Nakonec nám stejně nic jiného nezbývá a sedáme do jednoho z jejich červených vozů – nejlepši by bylo jít o ulici dál a chytit si jiného – pamatujte, že všichni z jakýchkoli nadraží, přístavů a letišť jsou nechutně předražení!!! Ale já ty bágly fakt sama neutáhnu, je tma a čert aby to vzal! Zabookovali jsme si levný private room v hostelu dál od centra – ale v podstatě by nás to vyšlo levněji zůstat v hostelu, kde jsme byli minule a připlatit si – než zacálovat tenhle taxík – a tak to máte, není každý den posvícení… Utahaní k smrti následujeme recepčního do pokoje – už jenom to, že jeho dveře vedou do kuchyně mě znepokojují – ach jo a já doufala, že se konečně vyspíme. Ještě sbíráme poslední zbytky sil a vydaváme se do zdejšího obchodního centra na večeři, ale i z blbýho libovýho kurecího masa opět přichází teplota… Když navrhuju stornování zítřejšího 18tihodinového busu do Panamy a přesun plavby lodí na později – je to razantně zavrhnuto… ach jo… „Andělíčku, můj strážníčku, ať už je líp!!!“
PS: Upozorňuji, že jsem se psaním pozadu – jsme v pořádku v Panamě a už je podstatně lépe…jen to počasí ne a ne jít naproti… A chtěla bych moc poděkovat mamince za pomoc s pojištovnou – je nejbájovatější maminka na světě!!!
