Opouštění Ho Chi Minh pro mě opravdu není nic smutného. Znamená to konečně začít objevovat něco jiného než město. Ještě že funguje internet, na kterém v dnešní době naleznete všechno – a asi už mám nějakou praxi z minula, tak nemám problém zjistit informace o autobusech do města Can Tho, kam se chceme přesunout. Ve Vietnamu fungují tzv. Oranžové Autobusy (jak jim cestovatelé říkají) a to Vám je luxus! Nechápu jak to tyto země třetího světa dělají, ale autobusy mají vymakaný! Zjistili jsme, že je lepší si vše organizovat sám – ne přes agentury a nebo hostely, alespoň co se dopravy týče. Většinou to vyjde minimálně o polovinu levněji a když už víte co a jak, šlape to jako po drátkách. Z hostelu jsme si vzali Taxi v přepočtu za cca 40Kč, který nás vyhodil přímo před agenturou “oranžových autobusů” (pan taxikář mi dokonce otevřel dveře, jsem se cejtila pěkně trapně :-D).
Autobus za 3.5 hodiny vyšel cca 100Kč na každého. Prý je to “spací autobus” – no to jsme zvědaví. 😀 Sedáme do čekárny a připojujeme se na WIFI. Po pravdě je tu wifi na každém rohu, divím se, že každý záchod nemá svou vlastní wifinu 😀 Připojíte se nejen v hostelu, kde by to člověk očekával, ale v autobusech, taxíkách, každé kavárničce, na trajektech, v barech, ve fitkách, supermárketech a… proště všude! A většinou je to i docela OK rychlost. No kam se na Vietnam hrabe Střední a Jižní Amerika. Tam jsem jednu fotku na FCB nahrávala 2 hodiny. 😀 (Když jsem po hodinách hledání našla možnost se připojit 😀 ). 
Nu za chvilku nás soukají do vanů – je to jen rychlá přeprava na nádraží a je to zdarma. (Haha ani jsme nevěděli, že ten autobus jede odněkud jinud.) Tuto společnost využívá hodně místňáků. Jsme jediní tůůůůristi. Postupně zjišťujeme, že místní domorodci milují nejrůznější hlasité znělky na svých mobilních telefonech a nebojí se hlasitě hovořit, příjde mi, že i křičí – jeden přes druhého tím jejich “tink ťau hou” jazykem (promiňte – nejsem rasista – ale nevím, jak jinak to popsat 😀 ). No to Vám začíná být veselo. 😀 Když se dostáváme k autobusu, kupuju nějakou bagetku za pár halířů – mám hlad jako vlk. Odhazujeme bágly dolů do úložného prostoru a náš černej batůžek plný našich elektronických lásek si bereme s sebou nahoru.
Z ničeho nic nikdo neumí anglicky. Ani řidič, ani průvodčí, autobus je plný domorodců. Každopádně na nás hulákají a snaží se nám něco vysvětlit… Ááááá – boty!!! Musíme si sundat boty! 😀 Podávají nám černé igelitky, do kterých se ty naše bufy tak tak vejdou. A vkračujeme do krásně klimatizovaného autobusu s postelema ve dvouch patrech. Jásáme! Soukáme se mini uličkama – ani já se tady rameny nevejdu a musím jít bokem 😀 Radostně usedáme do  naších postýlek. Mají takové kovové kapsy na nohy (pod sedačkou toho před vámi) – haha drahý se nemůže vejít :-D. Já se spokojeně velebím. Tak tohle by šlo, vážení přátelé. Balím se do mikiny, pouštím hudbu do uší a užívám si cestu. Ten můj se tak všelijak kroutí, nakonec se uvelebí na boku s knížkou v ruce.
Nejdříve nám to trvá asi hodinu, než se dostaneme z města – doprava tady je prostě katastrofa. Když se konečně po řidičově nekonečném troubení dostaneme ven, příroda mě pořád nějako moc “neuchvancuje”. Rovina – ani kopeček. Všude je šedý smog a opar… barvy palem a rýžových polí jsou  vyšusované a nudné. Nesčetné bahnité kanály řek svou barvou také vůbec oku nelahodí. Jen mohutné lodě plné nákladu s nejrůžnějším ovocem poutají moji pozornost. Sem tam zahlédnu malé pestrobarevné postavičky v polích – samozřejmě s typickým vietnamským kloboukem na hlavě, rozhazující něco z nůší. Myslím, že se chytají do léto – období dešťů – a tak sejí a připravují vše potřebné.  
Někdy se v těchto políčkách objeví osamocené obrovské hrobky. Nevím, jestli je to rodiny, která pole vlastní – ale vypadá to zvláštně. A není to jen jedna – jsou jich desítky! Po  cestě potkávám i dva překrásné Vietnamské chrámy – jejich prohnuté střechy a zdobení vykukovalo z lesíků palem.
Steve si stěžuje na to, že mu je zima… cucá Strepsils a dopuje se Ibalginem… není mu úpa nejlíp, škrábe ho v krku. Samozřejmě si z báglu nevyndal mikinu – trubka – to je přece jasná věc!!! Bez mikiny nebo svetru do autobusu nevlezu – no a tak mi tady klepe kosu. Nabízela jsem se, že se mu poptám po dece (viděla jsem, že průvodčí jednu dával spolucestující), ale odmítl. Tak ať si trhne nohou, že?
Cesta utíkáá rychle, s hudbou v uších a pohledem na ulice vesniček. Jejich mumraj je mnohem zajímavější než zdejší příroda (doufám, že na severu se to změní). Pohled na milióny malých restaurací a kuchyněk, kde místňáci připravují levné lokání lahody. Houpací sítě zejí prázdnotou – je teprva brzy ráno – však ony se v podvečer naplní lidmi, kteří budou brčkem popíjet jejich jasmínový čaj (z velkého půllitru s ledem) a hůlkami srkat nudle z polívky. Mnoho budov je v ubohém stavu a slepené ze všeho možného. Ale myslím, že se tu lidi nemají zase tak špatně, jako třeba v Guatemale. Jen prostě nepotřebují takový komfort a tohle jim k životu stačí. Sem tam z těchto chatrčí vykoukne relativně překrásná budova nějakých bohatších lidí, kteří si v businessu evidentně vedou lépe, než ti ostatní. Ale příjde mi, že snad všichni tu mají práci. Neviděla jsem tu žádného povalujícího se bezdomovce. Jen někdy na nádražích mezi námi prokličkuje beznohá a nebo bezruká osoba – nás vůbec neotravuje – a prodává nějaké lístky domorodcům – vypadají jako lístky do lota (něco jako Sportka) a nebo nějaké losy. Myslím, že je to něco jako náš “Národní prostor” – prostě nějaká vládní pomoc pro tyto lidi. Takže i tito lidé, kteří na tom nejsou nejlépe, stále mají možnost si nějako vydělat peníze.
Po pravdě je tu hodně lidí bez končetin. Přemýšlíme, jestli je to kvůli těm 600tisícům tunám nevybuchlých min z války. No je to neuvěřitelné!!!! Takže takové chytré poznatky načerpané z muzea:
Od roku 1975 – 2002 zemřelo díky těmto bombám přes 42 tisíc lidí a dalších 62tisíc bylo zraněno. No je to všude v průvodcích – nechodit nikam mimo turistické cesty!
Příjde mi, že každá vesnička má své zaměření. Sem tam vidím velké stodoly a plechové sklady plné stavitelských potřeb, pytlů s bůhví čím, záchody, umyvadly, trubkami, cihlami… Vedlejší vesnice zase maso a ryby, další ovoce… potom miliardy různých typů rýže.
Doprava se trošku mírní i když nepřetržité troubení řidiče neustále upozorňuje ostatní účastníky provozu, že jedeme. Skútry samozřejmě nezmizeli, jen počet aut se zmenšil. Miluju obrovské mosty přes řeky – některé jsou opravdu monstrózní. Představte si ten most na dálcici z HK do Prahy – ten jak je někde uprostřed (myslím u Kolína) a vynásobte ho tak 100x!!! 😀 Nádhera! (Ano řeka Mekong je obrosvská!)
A jak vám tak koukám s toho upatlanýho okna – tak TO KONEČNĚ PŘIŠLO!!!! Došlo mi, že cestujeme!!! Koulí se mi slzy po tvářích štěstím… JO!!!!! DOKÁZALI JSME TO! Jsme ve Vietnamu!!! No není to pecka?! Další splněnej sen!
Autobusový terminal ve městě Can Tho je několik kilometrů za městem. Trošku panikaříme – ale já se nedám a snažím se komunikovat s paní na přepážce a vysvětlit ji, kam se potřebujeme dostat. A bylo mi jen lámanou angličtinou řečeno “Počká tady!” ukázala prstem do strany na sedačky. No a tak sedíme a čekáme. Po 15ti minutách, kdy už jsem myslela, že na nás zapomněla opět přistupuju k přepážce – a paní opět “Počká!”. Tak zase sednu a čekám… pak přiběhne pán a říká: “Půjde se mnou.” tak hodíme bágly na záda a poslušně ho pronásledujeme k parkovišti plném vanů. No ty vago – oni dělají i rozvoz zdarma! No pecka! Oranžáci jsou prostě nejlepší! Dovezli nás přímo před hostel, ze kterého vyběhl majitel a otevíral nám dveře a bral nám bágly. No to mě po***
Milejšího majitele jsem nezažila. Později jsme se dozvěděli, že je to doktor. Je to mladý pán s výbornou Angličtinou. Poradí nám, kde se dobře a zalevno najíst a nabídne svou pomoc s čímkoli budeme potřebovat.
Odhodíme bágly na utra tvrdé postele a jedem na lov za obědem přímo přes cestu do jedné z doporučených kuchyní. Nikde nevidíme žádné turisty a ani mísťňáci neumí anglicky. To miluju!!! Dostat se zdejší zemi pod kůži. Paní nás s úsměvem a nejistotou vítá ke stolu. Volá na syna, který přibíhá s telefonem a Google překladačem. Haha tak si přes aplikaci objednáváme tradiční kachní polévku za 20Kč 😀 – platíme tu 3x míť jak v Ho Chi Minh. Vypadá to tu jako taková větší garáž bez dveří nebo vrat (tak to tady ve Vietnamu mají) a pár kovových stolků s malými židličkami bez opěradel.
Na stůl nám přinesou malinkaté limetky (velikoti cherry rajčátek) a nějakou chilli omáčku. Vypadá, že je po domácky vyrobená a je v ní i česnek – a ta je teda výborná! Prý se jmenuje “Omáčka lesů” – teda to je co mi klučina přinesl na překladači :-D.
Polévka je tu během několika sekund a taky dostáváme zdarma místní jasmínový čaj s ledem. TEN ALE JE!!!! Zamilovala jsem se! 😀 Do polévky hodím CELOU chilli omáčku a jednu limetku. A hůlkama se pouštíme do té pálivé dobroty. Kam se hrabou ty rádoby Vietnamské polévky v Čechách nebo na Novém Zélandu. Po této zkušenosti už to nikdy nebude stejné! Spokojení zaplatíme, na překladači v telefonu poděkujeme a pochválíme. No a pak jako mrtvoly upadáme do tvrdé postele pro chvilkový poobědový dřímánek. Ten můj se cítí hůř a hůř a tak mu musím dopřát trochu víc klidu. V pokoji je tichoučko – kupodivu všichni potřimují. Asi měli dnešní ranní výlet na plovoucí trhy (vstávačka v 4:30 ráno) a tak asi dospávají.
Já si teda na horní palandě udělám takovou malou kancelář a pouštím se do psaní.