Krásný den,

dnes mne v jedné facebookové skupině, jejíž jsem členem (Domácí a komunitní vzdělávání), zaujal příspěvek jedno mladého muže (podle formulace dotazu tipuji tatínka malých dětí). 

Mezi námi – „zaujal“ není to úplně správné slovo, které by vystihovalo mé rozpoložení po přečtení zmiňovaného příspěvku, ale ono je to vlastně jedno 🙂

Vkládám tak, jak bylo napsáno (trochu mě překvapilo, že si k tomu vybral právě skupinu s takovým tématickým zaměřením):

„Uz se nekdo zabyval fenomenem, kdy po narozeni vnoucat se prarodice zacnou starat o zahrady, chalupy a chaty, dvorky? Kolikrat s tim, at tam prijedete, ale s praktickym vysledkem, ze jim ta prace vezme vsechny volne vikendy, takze na vnoucata maji casu jen tak jednou za mesic?“

Jak to vnímám já?
Fenomén tady každopádně vidím, ale tady mé sympatie s hezkým mužem usmívajícím se z profilové fotky asi končí. Velmi mě tak překvapilo, jak se k tomu stavěla řada dalších rodičů…


Cítila jsem se tak trochu jako černá ovce, ale měla jsem potřebu vnést do celé věci i pohled z jiné strany. Jako matka dvou dětí věku 5 a 8 let, „vlastnící“ dvě babičky (naštěstí ještě i jednu praprababičku) a jednoho dědu. Jak se mi nakonec ulevilo, když podobně smýšlejících rodičů bylo víc :-)). 

Když jsem si četla v komentářích, že jsou rodiče zklamaní z toho, že prarodiče nevěnují dostatek času svým vnoučatům (často bylo zmiňováno hlídání dětí), napadlo mě, kde berou tu jistotu, že by to tak mělo být? 

Myslím, že i generace našich rodičů má nárok užívat si svůj volný čas tak, jak uzná za vhodné a tak, aby je to těšilo, ať už je to na zahrádce nebo trajdáním po světě. Pokud k tomu přiberou i naše děti, je to super (a jsem za to opravdu ráda – nejen proto, že mi to pomůže a mohu se věnovat své práci, ale také proto, že mám radost z toho, že se mezi mými dětmi a prarodiči buduje vztah, jiný než rodičovský), ale necítím žádné právo si to po nich nárokovat. 

Na druhou stranu, pokud o vnoučata nejeví velký zájem, musí počítat s tím, že ten vztah mezi nimi a vnoučaty bude diametrálně odlišný, než v opačném případě. 

Trochu mi z toho příspěvku vymizela i odpovědnost každého za vlastní činy. Pokud si založím rodinu, je to přeci jen mé svobodné rozhodnutí se všemi dopady, které to na mě bude mít. A nemohu očekávat (nebo se dokonce dožadovat), že mě starší generace bude v čemkoliv suplovat, jen abych měla větší pohodlí. 

Věřím (a sama to zažívám), že hlavně přes prázdniny je pro všechny pracující rodiče často problém poskládat dovolené tak, aby se celý ten čas vykryl a hlavně o malé děti bylo dobře postaráno, ale jsou i jiné možnosti, jen to chce více úsilí a snahy.

Ukázat prstem na babičku či dědu je však to nejjednodušší, co nás často napadne…

Tak by mě docela zajímalo, jak to cítíte vy? Mámy, tátové, ale i babičky či dědečkové? .-)

Mějte krásné dny

A.