Když jsem si v 15 letech zakládala blog, dělala jsem tak hlavně s úmyslem, že se ze mě co nevidět stane slavná recenzentka young adult literatury, která bude dostávat jeden recenzní výtisk za druhým a která svými názory bude ovlivňovat celou řadu dalších mladých čtenářek. A co se nestalo – vlastně se nestalo vůbec nic. Spolupráci jsem navázala tehdy s jedním nakladatelstvím a jedním knihkupectvím, těšila se z každého úspěšného příspěvku a docela solidně si zaplnila knihovničku. Ale jednu věc z té doby považuju doteď za velmi cennou a důležitou – čtení jsem si tehdy neskutečně zamilovala.


Nějakým způsobem mě příběhy zajímaly odjakživa. Ráda jsem se sourozenci vymýšlela před spaním kraťoučké pohádky na dobrou noc, zbožňovala jsem ledabyle listovat v nových knížkách a ano, už i tehdy jsem k nim tak trochu úchylácky čichala. Když jsme po škole čekávali na mamku v knihovně, během toho čekání jsem stačila přelouskat celý jeden díl nějaké koňské ságy, co tenkrát bylo celkem cool. A pak přišlo období Lenky Lanczové a já netoužila po ničem jiném, než abych byla stejně tak zamilovaná jako její hlavní hrdinky.

A jakmile přišly zmíněné spolupráce, od čtení už mě nikdo nedokázal odtrhnout. Začala jsem pomyslně soutěžit s ostatními knižními blogy a snažila jsem se přečíst co nejvíce knížek ze všech. To, že se postupně snižovala kvalita příspěvků na úkor počtu přečtených knih, mě tenkrát netrápilo. To, že jsem psala recenze už pak spíš z povinnosti než z potěšení, jsem tehdy přehlížela. A pak jsem potkala svého prvního kluka, odmaturovala, dostala se na vejšku a všechno šlo do kopru.

Během vejšky a hlavně studia češtiny jsem na čtení čehokoli, co nespadalo do povinné literatury a seznamu státnicové četby, neměla ani pomyšlení. Četla jsem vlastně furt: studie, učebnice, skripta, eseje... Ale nedostala jsem se pořádně k tomu, co bych chtěla číst jenom já. Jen tak. Číst a nedělat si z toho poznámky. Číst a nemuset si pamatovat každou informaci, protože mě z ní budou zkoušet. Číst a nesoustředit se na každý cizí slovo, které jsem si milionkrát musela vyhledat, abych porozuměla jeho skutečnému významu. Chtěla jsem konečně začít číst a ten pocit si jenom tak užívat.

A to mě dovádí až sem, do června roku 2021, kdy studuju dálkově/prezenčně první rok magistra a už se díky bohu (a bohyni) nejedná o studium bohemistiky. Času mám některé dny habaděj, tak si konečně čtu. Knížky kupuju, knížky fotím a jejich příběhy si neskutečně užívám. Zamilovala jsem si české spisovatelky, hlavně Alenu Mornštajnovou, sbírám po různých bazarech knížky, které jsem četla kdysi v mých ranných teen-letech a které si moc přeju mít v knihovně. (Třeba nedávno jsem narazila na celou a perfektně zachovanou trilogii Les rukou a zubů. Pamatujete si ten hit? Já to zbožňovala!)

Jedna kamarádka mi vyprávěla, že asi rok po studiu bohemistiky neměla absolutně žádnou chuť číst. Bála jsem se, že mě čeká to samé. Že nasbírané knížky v knihovně budou ležet ladem, já se na ně občas podívám, ale žádnou z nich nevezmu do ruky. Na-štěs-tí čtu! Čtu hodně. Čtu ráda. Čtu, ne protože musím, ale protože chci. A to je vám tak osvobozující pocit. Neskutečná paráda. A hodlám v tom pokračovat. Protože jakmile odjedu na začátku července do Bradavic (rozuměj Harry Potter tábor), číst budu maximálně tak poznámky od rodičů, jaké dítě mám být na pokoji s kým a co za žádných okolností nesmí pozřít, jinak by se mu nafouklo bříško. 

Tak na další čtecí úspěchy!