Je neděle 22.3.2020, probírám se ztuha a s mírnou bolestí hlavy, 
kterou má na svědomí ponocování a také trocha alkoholu. 
Včera byl totiž futsálový ples, kde jsme se s našimi přáteli bavili do pozdních ranních hodin. Kromě hlavy cítím také chodidla, můžou za to podpatky, které nosím jen výjimečně, takže nožky nejsou trénované. 
Ale stálo to za to! Skvěle jsme si to užili, 
hodně jsme tancovali a ještě víc se nasmáli... 
Dneska bude pomalý ospalý den, vidím to jen na procházku po lese a zase domů, nachystat všechno na následující týden, čeká mě klasický kolotoč  - škola, školka, logopedie, práce, kroužky, nákupy, cvičení, na nehty a někde tam mám i kadeřnici.
Všechno tak nějak rychle letí... Ale už se těším až s kamarádkou Kristýnkou vyrazíme v dubnu tradičně do Prahy na Minifestival a taky v květnu s maminou do divadla na pana Bartošku se těším...



Tak myslím, že přesně takhle by dnešní neděle 
a mé myšlenky vypadaly, 
kdyby nepřišel koronavirus.

Věci, které byly úplně samozřejmé, 
jsou teď vzácné a nemožné 
a věci, které byly nepředstavitelné jsou teď realitou...


Nikdy by mě nenapadlo, že moje děti nebudou moc chodit do školy, že zavřou obchody, že se omezí volný pohyb, že se mi třeba nedostane běžné lékařské péče... 
Nikdy by mě nenapadlo, že se budu tímhle divným způsobem bát....

Minulý týden byl hodně intenzivní, hltala jsem všechny informace, snažila si z nich sestavit obraz téhle nové a hodně zvláštní reality a šila o sto šest roušky. Posledních pár měsíců mi bylo moc líto, že jsem se nedostala ke stroji, no ani ve snu by mě nenapadlo, že si za něj sednu kvůli tomu, abych své rodině a známým ušila roušku, protože bez ní už nebudeme moc ven.







Připadá mi, že už si ale na danou situaci zvykám.
Jako rodina jsme jí prostě přijali a teď se v ní musíme naučit žít.... 

Jak jsem psala v úvodu, už dlouho mě štve, jak všechno rychle plyne, že je toho každý den tolik, že se na spoustu věcí vůbec nedostává. Že mám doma tolik restů, které nestíhám plnit a vyčítavě na mě doma koukají,  jako třeba ty díry v povlečení, které je potřeba vyspravit, nebo ty nové záclony, co čekají na ušití či ta špinavá okna, která zoufale potřebují umýt... I hraní her s dětmi by zasloužilo více prostoru a čtení pohádek jakbysmet...

Jak to tak vypadá, na všechny resty asi dojte, protože odpadá vyzvedávání ze škol(k)y, rozvoz po kroužcích, chození po cvičeních, návštěvách, kosmetikách, kadeřnicích...




Patřím mezi ty šťastnější a mohu stále pracovat, což je fajn kvůli finanční stránce, ale zase je potřeba kromě práce zvládat i funkci školní jídelny a paní učitelky, ale mám doma muže, ten musí mít své tetovací studio zavřené, takže si těch pár úkolů, které musíme plnit, hravě rozdělíme... 



Je mi jasné, že tam, kde oba chodí do práce a do toho mají zajišťovat stravu a vzdělání pro děti, to není jednoduché. Tam, kde přišli o práci oba, se zase hravě s dětmi mohou učit a vařit jim, ale v některých případech nebudou mít za chvíli vařit z čeho, protože jim prostě dojdou peníze...





Nějaké rady jak to přežít? 
Nemám... Možná se jen podělím o to, jak jsem se s tím rozhodla bojovat já. 

V první řadě jsem si udělala DENNÍ PLÁN, přesný čas na snídani, svačinu, oběd a večeři, na Barči učení, na mojí práci, na procházku i na volnou zábavu. 
Dny podle mě musí mít nějaký řád, jinak bude vládnout chaos.... 

NAPLÁNOVAT JÍDELNÍČEK na co nejvíce dní, aby byl nákup efektivní a nemuselo se na něj denně, protože nejlepší způsob, jak koronu porazit, je dle mého nevycházet! Roušky a rukavice už ani nezmiňuji, ty jsou snad jasnou samozřejmostí. 

SLEDOVAT DĚNÍ a vývoj situace, ALE NE MOC INTENZIVNĚ! 
Zprávy (ze spolehlivého zdroje, to je důležité) sjet tak 2x denně a dost, radši si zahrát s dětmi hru, nebo (pokud máte možnost) jít do přírody. My máme to neskutečné štěstí, že bydlíme tam kde bydlíme a jsme v liduprázdné přírodě jen co vystrčíme čumáky z domu a také zahrady jsem si snad nikdy víc necenila...

BÝT NA SEBE HODNÍ A MÍT TRPĚLIVOST, HLAVĚ S DĚTMI. 
Může se zdát, že se vlastně mají nejlíp, když nemusí do školy, ale myslím, že by teď už snad i ty větší, co školu nemusí, seděly radši v lavici a poslouchaly učitelku, než tvrdly doma. Chybí jim dle mého kolektiv a společnost stejně starých a prdlých jedinců... Jsem moc ráda, že máme doma děti dvě, jedináčkům teď musí být bez vrstevníků opravdu smutno.





Jsem ráda, že máme tolik her, knížek, provázků na háčkování, korálků na navlékání a vychytávky typu Albi tužka, které teď situaci často usnadňují... 

Věřím, že pokud budeme disciplinovaní, bude to brzy za námi. Asi si pak některých věcí budeme vážit daleko víc. Už teď, když čtu knihu nebo koukám na televizi a tam jdou třeba kamarádky na kafe, nebo se jdou navštívit, nebo lidé jedou někam na výlet, nebo rodiny pořádají oslavy, závidím jim...









Buďte silní a hlavně zdraví. 
Dneska to bylo hooodně kecací, ale nějak si to sem prostě potřebuji odložit, bude zajímavé si to v budoucnu připomínat... 
Připojila jsem alespoň pár fotek od nás z posledních dní.





Dejte mi klidně do komentářů vědět, 
jak to zvládáte, zda máte nějaké tipy na přežití v izolaci, 
jak vám jde domácí škola a taky co pořád vaříte :-)))



Vaše Lady Tattooch