Mám úžasnou kamarádku Mirku … a i když nás teď dělí přes sto kilometrů, pokaždé se moc těším, když jedu k nim nebo ona k nám …. vlastně jsem jí před dvaceti lety dostala jako „bonus“ ke svému skvělému muži, Mirka je totiž jeho spolužačka ze základky a manželka jeho nejlepšího kamaráda. 

Mirku před měsícem potkala jedna veliká životní změna …. po čtyřicetišesti letech musela dobrovolně-nedobrovolně opustit svůj rodný dům, plný krásných vzpomínek, a přestěhovat se s celou rodinou do jiného. 

A protože už je celé jejich nové bydlení nádherně zrekonstruované a má být pro ní novým domovem, rozhodla jsem se, že i jedna „její dětská vzpomínka“ dostane nový kabátek … a to židlička po dědovi, na které sedávala jako malá a po ní i její dcerka Miruška. Takže je to vlastně „Miruščina židlička“ …

















Původní židlička měla sice nádhernou „patinu“, ale do nového domu se moc nehodila … 

Kovovou kostru jsem odmastila ředidlem a přetřela Balakrylem v bronzovém odstínu, chybějící špunt na opěrátku jsem vyřezala z korku. Barva na sedátku i opěrátku už skoro nedržela, takže šla lehce dolů bruskou. Obroušené desky jsem natřela pigmentovým olejem v odstínu Mirčiny kuchyně. 

Tak a teď může židlička sloužit dalším generacím a třeba na ní jednou bude sedět další malá Miruška … protože nejen židlička, ale i tohle krásné jméno se v této rodině dědí z generace na generaci :o)