Kde že najdeme Selb? V Německu. Vzdušnou čarou leží od hranice České republiky asi 7km, po silničce, po přechodu hranic, musíme ujet celkem asi 13km.

Navigace ráno ukazuje dojezd 229 km. Sněží, dopravní situace se v Praze komplikuje a já přes Prahu tak jako tak musím… Jedu tuto trasu na západ poprvé, tak si dodávám odvahy, aby vše bylo v pohodě, abych se neztratila, protože i navigace si někdy vymýšlí… Po třech hodinách dojíždíme na místo kupodivu bez větších komplikací.

Městečko Selb je proslulé výrobou porcelánu značky Rosenthal. Nachází se zde několik obchodů s opravdu nádherným porcelánem a muzeum porcelánu. Tentokrát jsme však kvůli porcelánu městečko s dcerkou nenavštívily,  jely jsme do Rosenthal Theater Selb kvůli tanci. 

Rosenthal Theater Selb


A protože jsme měly po příjezdu čas, tak jsme si prošly střed městečka, kterému vévodí kostel svatého Ondřeje, navštívily místní skvělou italskou cukrárnu a obdivovaly všudy přítomné hrnečky, talířky s jemným dekorem a porcelánové panenky.  

Pohár ze zmrzliny a banánu s názvem Včelka Mája a opravdu nádherný porcelán


Celé odpoledne se příjemně rýsovalo, nakonec jsme odjely i s pohárem za druhé místo. Ovšem, že jsou taneční soutěže časově náročné, to je stará známá věc. Původně jsme se domnívala, že vyhlášení pro kategorii našeho tance bude v 18 hodin, ale nakonec bylo až ve 21 hodin. Venku byla pochopitelně tma, data v mobilu vzala za své, nějak se mi telefon bloknul, takže navigaci nebylo možné nastavit a venku docela mrzlo…
Dceru jsem popoháněla, chtěla jsem vyrazit co nejdřív… Těsně před zaparkovaným autem jsem si nevšimla námrazy na silnici a ověšená taškami, klíče od auta jsem držela v dlani, jsem uklouzla a tvrdě dopadla na zem na týl, záda, zadek a na paže. Okamžitě jsem ucítila ukrutnou bolest v pravém lokti, zatmělo se mi před očima, klíče se klouzaly kamsi ve tmě dál… Pár vteřin jsem ležela a říkala si, že mne snad nepřejede žádné auto a potom jsem si říkala, že asi přejede, protože jsem nebyla osvětlená, bez odrazky, neschopná vstát. Velmi pomalu jsem se dávala dohromady. Najednou jsem si vzpomněla, ani nevím proč, na naprosto nádherná skleněná světla, zářící v hale divadla. Byla za takových trubiček a vypadala jako sofistikované varhany… A asi to světlo, ta plynulost a klid, na které jsem se pár desítek minut před pádem dívala, když jsem si dávala kávu, abych při řízení neusnula, mne neskutečně povzbudilo.



Vstala jsem, bolest v pravém lokti a levém rameni jsem si zakázala připustit,  prostě zlomená jsem nikde nebyla, jenom pěkně bolavá. Díky zmírajícímu světlu v mobilu jsme dohledaly i klíče a vyrazily na cestu bez navigace zpět nepropustnou tmou a po půlnoci jsme skutečně dojely domů… A zde končí můj mnohaletý pragmatizmus, neboť vím, že při nás stáli všichni andělé.
Tak třeba… jsme dokázaly najít cestu zpět, když jsme se ještě v Německu tak trochu ztratily, neztratila jsem hlavu ani nervy, když se na nás na úzké silničce vedoucí z Karlových Varů ku Praze doslova tlačila velká auta řízená tatínky, kteří se úspěšně celý den na baletní soutěži nudili a už chtěli být doma!, když mé ramenní vazy a nervy loketní vydržely největší „šlupu“ letošní zimy, když jsem se dokázala maximálně koncentrovat, protože jsem v autě vezla svůj největší poklad… 

Italské selbské cappuccino

Tak, a pokud se příští rok do Selbu opět vypravíme, budu chytřejší. Objednám si zde pokoj, přespíme zde, další den po snídani navštívíme porcelánová muzea a za světla, po vydaném zmrzlinovém poháru místo oběda, vyrazíme v poklidu zpět k domovu. 
Jo, a díky andělé!