Tento týden jsem celý zůstávala v Bologni, tak se Ital chystal za mnou na návštěvu. Půl dne lítám po městě, abych nakoupila ty nejlepší sýry, to nejlepší víno, to nejlepší maso, tu nejlepší a nejčerstvější zeleninu s vidinou, že prostě udělám mému drahému takovou večeři, na kterou jen tak nezapomene. No tak jsem se zase zmýlila. Nezapomenu na ni já. Po třech hodinách, kdy jsem vše dokuchtila a v kuchyni jakoby vybouchla exploze vším tím použitým nádobím, jsem konečně donesla na stůl. Moji dva spolubydlící měli už tou dobou dávno být na párty, ale nebyli a teprve se strojili. Nic neobvyklého. Když už byli téměř hotoví a chystali se nás zanechat pouze ve dvou, všimli si těch super nastrojených talířů na stole. Já prostě nemohla pět minut počkat a musela jsem je tam hned vystavit! Chyba! Takže když jsem viděla jejich hladové výrazy, tak jsem nakonec nevydržela (v tu chvíli jsem se nenáviděla za svoji bezednou zdvořilost) a rozdělila naše porce, abych nakrmila i jejich hladové krky. V hlavě mi vrtala myšlenka, že stejně všechno jídlo přijde vniveč až hošanům bude ráno po párty ouvej. Ale co, aspoň se dobře nají a pak už se snad vydají za svojí zábavou.
