Všichni u jednoho stolu ...


Za tmy odcházím, za tmy se vracím. Snažím se nebýt kverulantem, s pokorou přijímám.
Když má hlava rotuje jako kedluben kolem své osy, utíkám.
Nechám vše napospas žabomyším válkám, jaderným výbuchům premenstruačních syndromů.
Usedám v rohu řetězce s rychlým občerstvením, srkám vařící americano a chladím sebe, své vášně bobulovým shotem.
Dívám se na početnou skupinku školáků, nevadí mi, že řvou.
Netrápí mne, že se pošťuchují, strkají, mlátí, překřikují. Mám vypnutý mozek.
Jsou děti, mají nárok. Ostatní to tak nevidí, dospělý rychle zapomíná, kdy sám vyrušoval.
Malí záškodníci se válí po sedačkách, z úst jim padá, mají kolem sebe nastláno.
Jídlem po sobě hází, ruce si neutírají do ubrousku, spíše do svého ošacení, takové malé stravovací Waterloo.
Usmívám se, uvnitř se tetelím. Vzpomínáte, jak jsme po sobě házeli moskevský chléb s nechutnou tvarohovou pomazánkou ? Jak mezi křídou létaly pytlíky s mlékem ?
Historie se stále opakuje, neměnný svět času malin nezralých.
Ale doma, tak tam jsme to měli skutečně jinak.
Tradice nedělních obědů, kdy se uvařilo to lepší, nazdobilo a sešla se rodina. Tradice společných večeří, které nebyly výjimečné, ba obyčejné, ale opět jsme spolu zasedli k jednomu stolu.
Tam jsme se cítili, tam jsme byli táta, máma, děti.
Tam se tmelilo, tam se zjišťovalo, tam se poznávalo.

Můj druhý, důležitý muž v životě, byl Čech, žijící v Austrálii.
Projel svět, poznal zeměkouli z té druhé strany, zeměpisné šířky mu nedělaly žádný problém.
Poznal spoustu krásných čokoládových žen, Angličanek s tváří porcelánové panenky, šikmookých Asiatek a přitom trval na české ženě, na českých kořenech.
A proč ?
Tak samozřejmě český holky jsou nejhezčí. A český holky skvěle vaří, český holky skvěle stolují.
Večer jsme spolu sedávali v přítmí obýváku, poslouchala jsem vyprávění z cest a vždy to ukončil.
Všude dobře, doma nejlépe. A víš, co je na světě nejkrásnější ?
Když se všichni sejdeme u jednoho stvolu. Dítě nám tu řve, ty tu řveš, tvoje máma tu řve, můj švára hulí jako komín, tvůj brácha nás jednou všechny sežere.
Ale být u jednoho stolu, cítit navzájem tu pospolitost, tak tu ti nenahradí ani tisíc oceánů.

Poprvé jsem ho zahlédla na zahrádce olomouckého náměstí.
Seděl rozvalený, lehce arogantní, svůj. Michael Viewegh.
Továrna na peníze, která měla ve svém životě úplně všechno.
Slávu, mince v měšci, rodinu, sociální jistoty, úspěch.
Že pýchu předchází pád, poznal sám na vlastní kůži.
Díky životnímu a hlavně zdravotnímu propadu, sám veliký spisovatel už chodí po světě s pokorou.
Přišel o vše a zvedal se ze dna.
Fascinována nemalou změnou jsem vyslechla pořad, z něhož mi utkvěla situace.
Sám, rozvedený, si v neděli připravoval vajíčka, od sousedů voněly nedělní řízky nebo pečená kachna. Prý chvíle velice truchlivé, protože nedělní oběd, kdy všichni sedí u jednoho stolu, nenahradí ani úspěch, ani sláva, ani žádná milenka.

Jsem konzervativní staromilec, který se podivuje, že se dnes děti uspávají za zvuku fénu nebo vysavače. Ani s vlastní dcerou nejsem ve shodě, protože trapně zastávám, že všichni u jednoho stolu.
Ale kde jinde, se má generace našich dětí, vnoučat naučit, že rodina tu je a člověk jí musí vnímat, cítit. Bude to jednou přežitek ? Bude se snídat u počítačů, obědvat u televize a večeře se vynechá.
Já pevně věřím, že nikoliv. Že se děti nebudou podivovat, nač se u oběda používá servítek, k čemu je dezertní vidlička a proč tam stojí karafa s vodou.
Přeji kouzelný letní víkend a přeji, abychom se všichni se svými blízkými scházeli u jednoho stolu.