O umění odpočinku ....


Před lety jsem se  dobrovolně zavázala, že budu odpovídat na dotazy studentů filozofické fakulty.
Zadání nevyplynulo z mého životního putování, ale bylo zcela nahodilé ... má cesta za odpočinkem.
/ studenti v rámci objektivity neznají a neměli by znát diagnózu /
Jako dítě jsem přejala životní styl mých rodičů, co také jiného zbývá. Život ve velkém domě, s obrovskou a pracnou zahradou, mnoho zvířat a rodiče pracující na směnný provoz.
I kdybych moc chtěla, neměla jsem šanci vzdorovat. Malá holka, která zastala práci dospělého, která se názorově stala mladou - starou, myšlenkově dospěla dříve než vrstevníci.
Tuto káru jsem začala před sebou tlačit do svého dospělého života, nic jiného jsem totiž neznala, nic jiného jsem nezažila. Práce, povinnosti, práce, povinnosti.
Jednoho dne se má cesta, mé tempo zastavilo. Signalizace na křižovatce alarmovala červenou, mnoho poplašných vykřičníků do tmy strašilo, já neslyšela. Musela jsem to zvládnout.
Nezvládla, vyhořela.
Skončila jsem v péči odborníků. Vražedné tempo  mne zabíjelo, orgány mého těla vypověděly službu, nespala jsem, nežila jsem a potácela se na pokraji rokle, hluboké, černé.
A důsledek ?
Ležela jsem, tupě zírala do stropu, nevnímala jsem okolí, klepala se jako osika.
Nejdříve jsem ze svého slovníku vypustila slovo MUSÍM. Pomalu, ale jistě jsem se učila jinému výrazu ODPOČINEK.
Pud sebezáchovy ?
Mocná síla žít, nikoliv přežívat, mne vrátily do života, ale s vykřičníkem.
Jako se prvňáček učí písmenka, číslovky, já jsem se učila vypnout hlavu. Relaxační metody pod vedením psycholožky, kdy jsem musela zpomalit, vyladit a vůbec připustit klid v rozbouřené mozkové sféře. Pro mne doslova a do písmene kalamita.
Přehodnotit a od základu změnit, mít se ráda a začít konečně žít, začít odpočívat.
Mé cíle.
Nepředstavitelné, nepřekonatelné. Ale jinak to nešlo, nepřežila bych.
A tak jsem se znova narodila.
Slunce mi najednou přišlo žluté, nebe modré, lehnout si na kosmetice, nechat si udělat pedikúru nebo masáž, nerovnalo se zapovězené činnosti, jen radosti ze života.
Že slovo odpočinek není sprosté slovo, ale nutnost, mi trvalo spoustu dlouhých let, než jsem si pustila do svého žití. 
Už se umím ovalovat, už sebou dokáži bez výčitek fláknout o gauč.
Když se tam někde v hlavě objeví šotek, který svou lopatičkou začne mlátit do mého svědomí, že bych měla, vše vypustím, vše zruším. Odjedu odpočívat, odjedu pryč.
Je to bohužel vratké. A stále jsem nevyhrála, byť se velice snažím.
Přes dvacet let nekouřím, přesto se mi zdají sny, ve kterých kouřím, labužnicky natahuji kouř do úst a přitom si oharkem opaluji prsty. Ráno se probouzím a netuším, kdo to v noci kouřil.
S uměním odpočinku je to podobné. Má snaha o kvalitní život, ve kterém se mám ráda, vážím si sama sebe, cestuji, raduji se z drobností, raduji se z prostého žití.
Pak najednou  rozjedu kolotoč s tím podivným slovem Musím. Ráno se probouzím a netuším, kdo to zase spustil tu lavinu šíleného kolotoče v mé hlavě.
Nelze se stále rodit, nelze stále umírat. Nelze změnit temperament, který jsem dostala do vínku, neumlátím v sobě ten jižanský naturel, jediné co skutečně mohu... pěstuji si a budu si vždy hýčkat umění odpočinku, bez něj bych tu nebyla. Ale milí přátelé, je to dřina .... a navždy s vykřičníkem.



Pokračování článku