Lehce nabyl, lehce pozbyl ....




Potkají se dva.
Už nejsou nepopsaná kniha, naopak.
Vzplanou jako stará stodola, vzájemná chemie nasadí růžové brýle.
On se narodil dokonalý, ona se zrodila jako bohyně z mořské pěny.
Žmoulají si ruce, smějí se jako puberťáci a přejí si, aby ten ohňostroj vzájemných orgasmů nikdy neskončil.
Rozhodnutí o společném bydlení se jeví jako logické vyústění a první společná snídaně ocukrovaná vzájemnými dotyky by mohla trvat věčně.
Do poliček knížky, do kelímků kartáčky, na parapet květiny, na lůžko přehoz.
A nechybí tu něco ?
Láska by se tu dala krájet na kila, co jí ještě podpořit ?
Potkali se dva a na dlouhé procházky už chodí tři.
Jak krásné bylo to nakupování, pelíšek, vodítko, misky, krmení.
Z útulku přiskákal malý voříšek. 
Šťastný a vděčný za každé pohlazení, za každou misku granulí.
Oba něžně pokyvují a radují se ze svých nových rolí.
Když jejich společné " dítě " lumpačí na trávníku, zaplaví je pocit naplnění, spokojenosti. 
Nic naplat, nějaká ta nehoda na plovoucí podlaze se taky utře.
Na konci každé pohádky spisovatel napíše ... žili, byli až do smrti.
Jenže, co když spadnou růžové brýle ? Partner viděný láskyplnou optikou není ten princ ?
Po obědě místo utírání nádobí zpruzeně leží u fotbalu, smrdí mu nohy a ráno má nevábný dech.
Princezna na večeři nemele biftek z pravé svíčkové, musí stačit opečená sekaná z bufetu na rohu.
Na oknech schnou i kaktusy a nejen ty.
Z lásky zbyl despekt, toleranci vystřídal nezájem a chlad.
Z poliček zmizely knihy, kelímek osiřel a na parapetu úhor. 
Za dveřmi pláče společné " dítě ", bez dlouhých procházek, bez pohlazení, leckdy bez jídla.
Smutné psí oči, bolavá duše a zlomené srdíčko, které na chvíli pocítilo teplo domova.
Kdepak je ten páníček, který mu házel klacíky ? Dával mu tajně večer dobrůtky.
Kdepak je ta panička, co mu do pelíšku našila krásný polštářek ? Hladila jeho srst dlouhými štíhlými prsty s dokonalou manikúrou.
Nejsou a nebudou. 
Proč zůstal zase sám za pletivem místního útulku ? 

Slýchávám takové příběhy kolem sebe poměrně často.
Není umění si pořídit domácího mazlíčka, jsou jich plné útulky, inzertní portály.
Daleko podstatnější je v péči o zvíře vytrvat v dobrém i ve zlém.
Dát mu domov, lásku, plnou misku, dopřát veterinární péči a vydržet do posledních chvil než odejde za duhový most.

U vchodu našeho domu dlouho sedával černý kocour.
Vždy ráno se otíral o dveře a pokud jsem měla čas, dostal i kapsičku na přilepšenou.
Kdepak já jsem ho viděla ? Proč sedává u našich dveří ?
A jsem doma !  Je to kocour mojí věčně ožralé sousedky, která si ho kdysi také pořídila jako 
společné " dítě " s partnerem. 
Láska vyčpěla mezi láhvemi chlastu a zvíře začalo překážet.
My lidé zvířecí lásku přijímáme jako samozřejmost, ale tu naši jim dávkujeme, jak potřebujeme, jak se nám to hodí.
Lehce nabyl, lehce pozbyl ...




Krásný víkend vám tentokrát přeje slečna Farkašová, která se přimlouvá za všechny zvířata, za lásku k nim a hlavně za tu bez výhrad a výmluv.