Steve se kupodivu budí spokojenej, nabitej energií – S ÚSMĚVEM!!! No nekecám. Prášek mu pomohl a tak spal jako miminko. Dokonce se zdravotně cítí mnohem líp. Asi se fakt potřeboval jen pořádně vyspat. Ani neví, že jsme uprostřed noci honili kotě, které proklouzlo mezi dveřmi. Zalezlo pod jeho postel a ne a ne ho dostat ven. Haha taková bojovka :-D.
Dnešní den je vyhlášen “odpčiknovým na pláži” – haha pořád jenom odpočíváme. A tak se s ucpaným nosem zabalím a skočíme si k sousedům domorodcům na nudle se zeleninou k snídani (na hostelu tentorkáte snídoška zdarma není a ceny nejsou zrovna nejlevnější).  Po cestě na pláž kupujeme další předraženej Strepsils, tunu papírovejch kapesníků a balení diazepamu (měli jsme s sebou jen jeden prášek pro případ blbce) a když se to tak osvědčilo, je dobrý to mít po ruce, kdyby náhodou. Pronajímáme si lehátko s deštníkem na celý den, s ručníkem a jedním drinkem za 160Kč.

Steve ležení na pláži moc nemusí ale má telefon a wifinu (vám říkám, že ve Vietnamu je Wifi úpa všude!). Má s sebou knížku a tak jsme oba spokojení. Jen nefouká žádnej vítr a je asi 35°C ve stínu – teče z nás. Moře je jako kafe a je i docela čistá voda. Jen je to jako jedno velký jezero… placka… Nemůžeme mít všechno, že. 😀
Nevím jestli to je tím sluníčkem a horkem, ale moje dutiny se uvolňují a vrací se mi čich a chuť. Jsem u vytržení pokaždé, když ucítím něčí opalovák a nebo cigaretový kouř.
V dálce na obzoru vidíme lodě – které jsou rybářské, jiné turistické – obeplouvají zdejší ostrovy a ostrůvky. Od paní, která za námi asi po páté přišla nabízet čerstvé ovoce si za pakatel kupuju nejsladší ananas na světě, krásně mi ho oloupe a nakrájí. Mňamka! Alespoň nějaký vitamíny… když už mám tu chuť.
Po návratu do hostelu a po pořádné sprše se vydáváme do centra, které je cca 35minut chůze od našeho hostelu. Ale my máme všechen čas na světě 😀 tak proč ne. Ťapkáme si to zaprášenými chodníky a když chodníky zmizí, tak v zástupu pochodujeme na okraji cesty, kde se modlíme, aby nás nějaký blázen na skútru nesrazil.
Všude je strašnej nepořádek, některé parcely jsou jako totální smetiště, kde lidi odhodí všechno – a vedle toho bydlí. Je tu spousta rozestavěných budov – jako z hororu. Veliké rozestavené hotely – těžko říct, jestli se na nich pracuje a nebo je to nedokončené dílo, které tu bude stát na vždy.
Ceny jídla jsou opět turistické, tak se snažíme najít nějakou místní malou kuchyňku. Místo toho nacházíme obrovské restaurace s monstrózními akvárky, které jsou plné ryb a mořských potvůrek. Věřím tomu, že asi ten nej labužnický zážitek mořských plodů na světě, ale ta cena!!! (Po pravdě to není tak zlý – za humra cca 220 Kč. Ale pro nás, kteří se spokojí s jídlem za 20Kč je to docela velký obnos. Tak jen obdivujeme porce ostatních a šouráme se do temnějších uliček, kde nacházíme malé místní kuchyně.

Ceny jsou hned přijatelnější a tak sedáme do jedné z nich a něco objednáme – “Nudle” – to bylo všechno co tam bylo napsáno. No tak se modlíme aby přišlo něco poživatelného. Slečny vedle mají nějakou rejžovou šlichtu 😀 Nevypadá to úplně nejhůř, ale… snad to naše bude vypadat líp. Haha a hádejte co!? No přišla nudlová Vietnamská polívka – jak jinak :-D. Zdá se, že naše polívková dieta pokračuje. 😀 Je pravda, že tohle jídlo nikdy nezklame, ale pomaličku nám už to začíná lízt ušima.
Po cestě domů si za ušetřené peníze na jídle kupujeme “vařenou rolovanou zmrzlinu” :-D. No viděla jsem to vždycky na videích, ale na živo to je jinej kalibr. A ta chuť!!! Unavení z “odpočinkového dne” klopítáme zpět – příjde nám to nekonečné – do centra nás tlačil hlad, ale představa tvrdých postelí nám nedělá moc dobře.

Už je tma – stmívá se tu něco po šesté (něco málo přes 12 hodin denního světla). Ty místa okolo rovníku to tak prostě mají snad celoročně. A ty východy a západy slunce, to je vždycky takovej fofr.
Ještě se po příchodu na hostel na chvilku uvelebíme na střešním baru a objednáme jedno točené místní pivenko, na dobrou noc.
Člověk si asi zvykne na všechno a tak i já si pomalu zvykám na spánek na tvrdém. Navíc se zdá, že rýma jako zázrakem mizí. A já se psychicky připravovala na týden útrap. Takovou megarychlou rýmu jsem v životě neměla. 36 hodin – víc to nebylo! Já teda musím mít nějaký supermanský obraný látky, nebo co! Steve závidí – ten se s tím pral o dost dýl a já mám pocit, že když ráno vyskočím z postele, cítím se líp, než on.
Konečně máme dost sil na trošku adrenalinu a poznávání. Pronajímáme si skútr za 140Kč na 24 hodin, hodíme na sebe naše košile s dlouhým rukávem (slyšeli jsme příběhy, jak se lidi masakrálně spálili, i když se natírali 30tkou opalovákem, tak to nechceme riskovat).
Steve se s naším novým mazlíkem rychle skamarádí a hurá do dopravní džungle. kde neexistují pravidla. Kličkujeme mezi blázny. Museli jsme zastavit a najít “tůták” (doprčič jak se to normálně řekně Česky? :-O – klakson? troubítko? jsem úplnej debil nebo co? 😀 ). Zjistili jsme, že bez něj nedáme ani ránu a pravděpodobnost úmrtí bez troubení je asi tak milionkrát větší. A tak po všech těch “tůtacích historkách” se i my stáváme “tůtáky”. Lidi jsou schopný se z ničeho nic rozhodnout, že zatáčí a zkříží vám cestu bez ohlédnutí, nebo nahlédnutí do zpětného zrcátka (jestli vůbec nějaké mají).
Drahý ze začátku trošku stresuje – moc se mu nedivím. Idioti v protisměru jsou tu naprosto normální záležitostí. Lidi za jízdy pokuřují, telefonují, div nemají nohu přes nohu. Dokonce vidíme dopravní nehodu – leží tam malinké dítě uprostřed chodníku a spousta lidí kolem. Nějaká maminka bez helmy s dítěnem na skůtru byla asi někým smetena… Jak říkám peklo.
Když se dostaneme na okraj centra, tak zastavujeme u totálně neturistické kuchyňky, věřím, že tady moc turistů nejedlo. A rukama nohama se snažíme něco objednat. Zkouším i Google překladač, ale pán jen zoufale kroutí hlavou. Tak jen mávneme rukou a snažíme se vysvětlit, že sníme cokoliv přinese. Chvilku váhá, ale pak se rozběhne směr kuchyň. Máte jeden pokus – hádejte co jsme dostali! 😀 Hovězí nudlovou polévku, samozřejmě. Zjišťuju, že ta hovězí je asi nejlepší.
A tak s chutí srkáme nudle – už jsme se stali “hůlkovými mistry” – na vidličky v mnoha místech můžete zapomenout – a nudle tou jejich lžící taky moc nepoberete. Tak to bysme měli – snídaně a oběd v jednom splněn a to za pár kaček. Tak to by se nám líbilo – hurá na cestu.
 Tak nějako jsme chtěli jet na sever, ale po 15ti minutách na cestě zjišťujeme, že jedeme na jih 😀 Haha jsme pořád nějaký zmatený z tý jižní polokoule :-D. Nu nic, jede se na jih – rozhodnuto. 😀 Rozhrkaná cesta se za chvilku změní v docela čupr dálnici, kde ani není takovej masakrální provoz. Pravda – lidi v protisměru potkáváme pořád. Vzpomínáte na tu reklamu jak jede ten jeden řidič v protisměru na dálnici? Haha – tady totálně normální věc :-D.
Podle mapy zjišťujeme, že je tu někde docela supr vodopád. Místo je opět trošku turistické a tak není zase tak těžké ho najít. Parkujeme za pár korun vstupné a parkování a v žabkách a děsným horku se procházíme po docela velikém areálu. Nevím proč, ale zdejší lidé milují kýč. Všude jsou obrovské ošklivé sochy lidí a zvířat, jako by je splácali děti a pomalovali je nejkřiklavějšíma barvama. No po pravdě, ani jsem to nefotila, jak mi to přišlo ošklivý.
Po cca 15ti minutách chůze po kamenném chodníčku do kopce, který vede podél totálně vyschlé řeky začínáme pochybovat, že nějaké vodopády uvidíme. Vždyť ono je období sucha – to tam bude totální prd. Snažím se ale nevzdávat – třeba budeme mít štěstí. Po dalších 10ti minutách konečně přicházíme k takovým jezírkům, ve kterých se koupe skupinka turistů – samozřejmě Čechů – jak jinak! A na břehu vedle je několik domorodců, kteří vesele holdují plechovkovému pivu.
Když mě Češi prosí o fotografii – přiznám barvu a začnu mluvit česky. Tak si tak chvilku povídáme co a jak. Já se smutně koukám na mini vodopádek, no co bych čekala. Smutně si vybavuju luxusní fotky mohutného vodopádu cvakám alespoň 3 fotky tohohle pidižvíka.

Najednou mi v ruce přistává vychlazená plechovka piva – domorodci jsou velice kamarádští a chtějí si povídat. Tak proč ne… sedíme tam s nimi na kamenech a snažíme se o konverzaci a pocucáváme jejich levné pivko. Když v tom jeden z nich ledabile odhodí plechovku do vody pod vodopádem a otevírá si další.
To mi tak vyrazí dech… jen na sebe všichni koukáme. Holt je to jejich země, ne? To my jsme turisti a nemůžeme jim říkat, co a jak. A tak trošku trpíme, protože zjišťujeme, že předchozí plechovky skončily na stejném místě. Jsou všude kolem!!!! Ne, to není žádný vtip. 🙁
Po cca 15ti minutách se s námi domorodci loučí a odcházejí… Za sebou nechávají spoušť cca 12ti plechovek a papírového kartónu odhozeného ve vodě a na březích. Steve to nevydrží, bere kartón a postupně sebere všechny plechovky a odhazuje je do odpadkového koše, který je jen 3 METRY od vodopádu. Tak to bysme měli.
Zpátky k parkovišti si to neustále promítám v hlavě a ne a ne to pochopit. JAK SE TOHLE MŮŽE STÁT?!
Koukáme do mapy: “Hele, za pár kiláčků je ta “nekrásnější pláž na ostrově”, pojeďme se tam podívat!” Sice nejsme plážově vybavení – a taky jsme trošku připeklí ze včera. Ale když už jsme tady, že? Odbočku na Sao Pláž najdeme taky snadno – tam silnice mizí a mění ze v oranžovou prašnou cestu plnou děr. Hopsáme na skútru jako na koni a po pravdě i provoz je tu trošku rušnější.
Parkujeme v přeplněném rádoby parkovišti a s velkým očekáváním se vydáme k pláží. No to byste nevěřili! RÁJ!!! Bílý písek, který vám chřoustá pod chodidly jako čerstvě napadený sníh. Čistočistá azurová voda se v něžných bílých vlnkách válí po břehu, kde je hrstka turistů. Chápejte cca 80 lidí na docela dlouhé pláži. Já chci do vodýýýý!!! Zamilovala jsem se!!!

Procházíme se v dlouhých rukávech mezí polonahými lidmi, Steve se chce proletět s dronem. Ve Vietnamu jsou docela přísná pravidla. Sice je asi nikdo neřeší, ale nechceme to riskovat, takže jsme doteď nelítali. Ale tady na ostrově, kde jsme v dostatečné vzdálenosti od letiště (haha jojo je tu letiště!!!) by to snad neměl být takový problém. Nechceme budit pozornost a tak pracně cupitáme až na druhý konec pláže, kde už nejsou žádné budovy ani bungalovy, nechceme žádné svědky. 😀
Zjišťujeme, že nádherné čisté pláže jsou jen tam, kde jsou turisti, za poslední budovou jako když střihne – bordel (promiňte mi ten výraz, ale jinak se to nedá nazvat). Najdete tady úplně všechno! Plastové lahve, víčka, igelity, prostě hnusy největšího kalibru. Člověk neví kam stoupnout, aby se na něco nenapíchnut. No hnus velebnosti. Jak se tohle může stát? Proč uklidí jen turistickou část? Zvedá se mi kufr, přátelé.

Drahý konečně s dětským nadšením v očích vytahuje drona – ještě se tak pětkrát rozhlédne, aby nás nikdo neviděl  a hurá do vzduchu. Lítá dost vysoko a po pravdě při šumění moře není vůbec slyšet. Huráááá! Máme pár supr snímečků a videí.

Při cestě zpátky na parkoviště drahému oznamuji, že zítra sem povinně musíme! Jako alespoň na chvilku – musím se tu proběhnout v bikinách a zhoupnout se na těch kouzelných houpačkách na palmových stromech. JSOU NAPROSTO HODOBOŽÁCKÝ!

V tom Steve pronese: “No to si děláš prdel!” a já na něj – jako co? Když v tom nám přímo nad hlavami profrčí úplně stejný dron. Civíme na něj s otevřenou pusou, nevíme jestli brečet nebo se smát. (Mám pocit, že k pláči a naštvání to má blíž.) Lidi se s dromana prostě neserou! 🙁 Průšvih je v tom, že právě kvůli těmhle lidem se zpřísňují zákony a pravidla. Prvním pravidlem, je NELÍTAT LIDEM NAD HLAVAMI, BEZ JEJICH SVOLENÍ. Bum! Pronesla jsem, že se s tím prostě taky musíme přestat “srát” – co je to za spravedlnost?! Chjo…
U místního stánku kupujeme studený plechovkový pití, které v nás zmizí rychlostí blesku a nasedáme na “našeho oře”.  Rozhodli jsme se vydat na jižní cíp ostrova. Skútr mi dává pocit svobody a dobrodrůža! My si tu vozíme zadky ve Vietnamu, heč!!! 😀 Protivítr nám šlehá do tváří a vlaje v našich košilích. Vzduch voní po černém pepři. Všude kolem jsou pepřové plantáže. Vidíme spoustu plastových plachet, kde jej místňácí suší. Velký místní atribut a věřím tomu, že si skroro každý “dvoutýdenní dovolenkář” veze domů balení pepře v kufru.
V jeden okamžik mizí dálnice a my se dostáváme na rozhrkanou prašnou cestu s velkým troubícím provozem. To bude městečko na jižním cípu. Děti na nás volají “Hello” ze všech stran! Mají nadšené a rozjařené tváře a vesele na nás mávají. Si připadám jako nějaká hvězda. Po pravdě tady nic moc úžasného nemají – jen přístaviště, ze kterého se můžete dostat na male ostrůvky na jihu. Věřím, že to musí být krása, ale to dáme asi až v důchodu – až si sem letecky zaletíme jako pár stařečků :-D. Ostrovů ještě uvidíme tři pr*** – ehm hodně 😀 a tak jsme se rozhodli, že zdejší vynecháme. Holt některá rozhodnutí nejsou jednoduchá. 😀 Ale věřím, že byste naše starosti chtěli mít.
Cestu zpátky do hostelu svištíme, jako bysme tu jezdili roky. Užívám si tu pohodu… užívám si “náš život”.

Večer se na skútru vydáváme do centra na večeři – ty vago, my blázni to včera šlapali pěšky. 😀 Jsme zoufalí… chodíme od kuchyně ke kuchyni. Když už konečně něco vybereme (rýži – chceme změnu) – tak k nám s omluvou příjdou a říkají “Omlouváme se, ale rýže nám došla.” No to mě pokákni?! Jak může v Ásii někomu dojít rejže, to fakt nechápu! 😀 Tak jdeme hledat dál. Frustrovaní sedáme do další kuchyně a objednáváme si rýžové smažené nudle. Po dvou minutách příjdou, “Omlouváme se, ale smažené nudle došli.” Skoro brečíme, hlady šilháme a rezignovaně se dopajdáme k předražené restauraci s hamburgrama.
Objednáváme jeden hovězí a jeden kuřecí burgr a zoufale čekáme 40minut. Ne že by to tady zrovna vonělo a pod nohama nám 3x proběhly krysy velikosti kočky. Kdo ví, co v tom burgru bude?
Když už konečně jídlo dorazí, to kuřecí ani není burgr ale sendvič (a ty Steve zásadně nejí). Úplně mám hrůzu v očích a nabícím mu svoje jídlo. Ale on mi totálně vyrazí dech. Pouští se s chutí do suchého sendviče s kuřetem ani nedutá. Obě porce jsou suchy, bez chutí a 6x tak drahý než bysme si normálně zaplatili.
Jídlo v nás zmizí během několika vteřin. Hlad je nejlepší kuchař. Zaplatíme a odcházíme. Popravdě si to vůbec nepřipouštíme. Prostě to tak dopadlo a hotovka! Jsme poučení do budoucna. Jen jsem překvapená, jak jsme to zmákli bez scén. Jsme prostě kabrňáci… 😀
Dnešek zakončujeme opět na střešním baru, kde potkáváme skupinku mladých lidí, se kterými se dáme do řeči, zahrajeme si pár her a pak spokojeně uleháme do našich “pohodlných postelí”.