Noc opět není žádnej med, Steve se stále necítí nejlíp, tak se pořád vrtí, krade mi deku a tak spím na kraji postele a napůl odkrytá… Moje obavy z lokace našeho pokoje se naplnily – nikdy není dobrý spát vedle kuchyně – vem čert, že tam do pozdních nočních hodin někdo klábosil, ale že si tam někdo ve 4:40 pustí mixér, to mě vytočilo doběla… a mixér stále běží – minutu, dvě …pět… a tak se vytočená zvedám z postele, na hlavě vrabčí hnízdo, otrhané pyžamko na půl zastrčené do gatí a s pomačkaným a řádně naštvaným výrazem otevírám dveře – no lidi dejte mi pušku, budu střílet – pán ve středních letech sedí u stolu, čte si noviny, nohy na stole a pohodička jazz, „Dobré ráno!!!“ křičím přes mixér asi 3x, než mě zaregistruje – kouká na mě jak puk (asi mu vůbec nedošlo, že jsou tu lidé, kteří spí), s úklonkama se šourá k mixéru a vypíná ho – no teda asi puknu zlostí – rovnou Stevovi dávám prášek a ulehám do postele, ale tak mi stoupnul tlak, že už toho stejně moc nenaspím a v 7:00 už někdo z personálu klohní snídani a vykecává se tam jako by se nemetlo – jóó to máte tak, když si připlatíte za pokoj se soukromím, abyste se konečně vyspali a ten můj nabral konečně trochu sil – hovno hovno slavný soude!
Ráno sbírám naše špinavé a zatuchlé prádlo a dávám ho recepčnímu k vyprání – hurááá – zase budeme vonět!!! K snídani dostanu míchaná vajíčka, tousty a jahody – alespoň něco pozitivního!! Drahý, který se bojí na jídlo jen podívat, hladoví (ach jo, co já si s ním počnu) – zdejší McDonaldi ani KFC nemají jeho oblíbené Milkshaky, kterým nikdy neřekne „ne“ a vždy mu udělají dobře. Steve se jestě vrhá do barvení vlasů – hahá zase omládne o adonáj!! 😀 Nesnáším, když mě prosí abych mu pomohla (phe se v tom vyzná líp jak já) a vždycky mu obarvím i krk a čelo a všechno 😀 – holt nezkušená, no 😀 Naříká, že ta barva šíleně smrdí a chce tu „naši z ČR – jahůdkovou“ 😀
V jedenáct musíme vyklidit pokoj a tak se přesouváme do společenské místnosti na ten nejtvrdší gauč na světě – tak tady budeme tvrdnout 12 hodin, než se vydáme na autobus směr Panama. Steve je stále unavenej na podnikání něčeho velkého. A tak tam sedíme, ležíme, naříkáme, Steve čte a já brouzdám po netu, prohlížím si zdejší knihovničku a nudím se k smrti… Odpoledne se vydávám do ulic a jdu koupit něco k jídlu… Miluju procházení se v těchto městech jen tak – sama – má to své kouzlo. Zapluju do supermarketu, rukama a nohama vysvětluji co chci (mám pocit, že přede mnou všechno schovávají 😀 ), Steve si naordinoval houbovou polévku (od Maggi – haha nekecám) – kupuju ještě horkou z trouby vytaženou francouzskou bagetu, sýr, rajčátka a nějaký bonbónky – joooo těm i ten můj nepohrdne (alespoň nějaká energie). Po cestě zpět se zastavuju u stánku s ovocem – stále tu koukám na takové bobulky ve velikosti vlašských ořechů (potkávám se s nimi všude od Belize), jen jsem je ještě neměla odvahu zkusit, navíc se prodávaji na kila a já chci jen jednu do pusy. Jsou zelené a přes žlutou a oranžovou se dostávají do zralé rudě červené barvy. Opět kouzlím úsměv, mávám rukama a nohama a vysvětluji, že bych chtěla jen jednu ochutnat – pán mi nadšeně cpe ten nejčervenější kousek a sám se do jednoho zakousne a pak mi ukazuje – pozor, uprostřed je velká pecka. Teda – zvláštní kyselkavá chuť s moučnou strukturou – něco mezi broskví a mangem… hmm hmmm není do špatný – cumlám pecku celou cestu do hostelu a pohopskávám si s nákupem v ruce a už bravurně ignoruji troubící auta (především červené taxíky, kteří se tak na sebe snaží upoustat pozornost). Vyprávět svá dobrodružství Stevovi nemá cenu – vůbec nepřijímá – ach jo… 🙁 Jako správná ženuška uvařím jeho oblíbenou pytlíkovku a přinesu mu ji až pod nos – leží zabalenej ve spacáku a je vidět, že ho ty antibiotika vysávají. Začíná vymejšlet bůhví jaké nemoci, které může mít – shání info na netu a umírá asi na deset smrtelných chorob… Když mu navrhnu jít opět k doktorovi, odmítá – tak já nevím co chce 🙁 Sama se cpu polívkou, bagetkou se sýrem, do kterem jsem si dala řádnou dávku česneku a ukusuji rajče (to je dobjota – až se přejím k prasknutí).
Drahému je navečer o chlup lépe – asi ta polívka trošku pomohla – a tak se vydáváme do blízkého obchodního centra – do kina – kupuju si popcorn – Steve prý nebude – a sedáme do pohodlných sedaček (kreré se dají i naklonit vzad) – než začne film „Expendables 3“ tak mám půlku popcornu sežranou – haha prej, že ho jíst nebude, nu jdu pro dalši krabici 😀
Když vylezeme z kina, tak už je tma a za hodinku a půl vyrážíme na nádro – byl to dlouhej roztahanej den a s představou 18tihodinové cesty před námi nám není úplně do zpěvu. Kupujeme ještě nějaké pití, zabalujeme vyprané prádlo a koukáme na „Přatele“, kteří jedou v telce… sem tam vidím i záblesk usměvu na Stevově tváři – tolik mi ten úsměv chybí. Má obličej jednu velkou nešťastnou a unavenou vrásku, kruhy pod očima a když se kouknu do zrcadla ani já jsem moc krásy nepobrala – ale kdo tu teď musí být silný? Já, já a jenom já…
V jedenact s obtížemi hodíme bágly na záda, poděkujeme zaměstnancům za to, že nás tu celý den nechali vegetit (taky nás mohli vyhodit – jak to na některých místech dělají) a jdeme ve tmě k hlavní silnici, chytit taxíka, což není žádný problém a cena je o půlku levnější, než náš předražený taxík sem – a to jedeme postatně delší vzdálenost. Řidič je ale blázen a nočním San José projíždí červená nečervená – držím se všeho kolem a oči mám navrh hlavy – to bylo zase jednou vzrůšo. Na terminálu jsme o 45min dříve – překvapuje nás, kolik lidí už tu sedí (snad celej autobus) a to všude předtím (Guatemala, El Salvador i Nicaragua) lidi přibíhali i 5 minut po času odjezdu – no ta Costa Rica je prostě úplně někde jinde. Navrch na nás koukají divně, že jdeme pozdě – platíme $9 na osobu za opouštění země, vyplňujeme dotazníky (abysme byli na hranice připraveni). Nakonec ale vyrážíme s hodinovým zpožděním – čekáme na autobus z něhož lidi přeskakují do toho našeho… Potkáváme tu ale jednu paní z Nového Zélandu, která nás plně zabaví „mele a mele“ až mi z toho hučí v uších. Pak už jen usedáme do busu (nene, paní sedí před námi) zhasínáme světla, chumláme se do deky a obskládáme se polštáři, které v tomhle autobuse poskytují. Dokonce tu máme i víc místa na nohy a sedačka se dá sklonit tak nízko, že opravdu ležíme – „Tak to bych snad mohl i spát…“ pronesl Steve, krade mi můj krční polštářek (vždyť je nemocnej – tak mu musím dopřát), já hážu kapucu na hlavu a spinkáme až do pěti do rána (kdy do Steva rvu poslední antibiotika).
V 5:30 stavíme na hranicích – opět všechny informace v autobuse blekotají španělsky a tak holt zase musíme jít z davem – snažim se z busu vyskočit co nejdříve a stavím se čtvrtá do řady k okýnku, za kterým evidentně nikdo není – paráda – Steve se s křivým pohledem docourá a zařadí se ke mě – za námi se začínají tahnout zástupy. Zda se, že se hranice otevírají v 6, drahý opět bručí, komentuje a je na ránu, snažím se ho ignorovat. (Každopadně můžeme být rádi, že jsme měli zpoždění – jinak bysme tu tvrdli hodinu a půl.) V sest se za okýnkem konečně začíná něco dít, ale že by zaměstnanci nějako spěchali, to ne… Ještě si vaří kafíčko a klábosí (je jim evidentně jedno, že na ně civí davy nervlých lidí). Konečně otevírají – najednou se před nás začnou cpát zdejší domorodci – a úředníci je berou přednostně – no tak jen dejchám a trpělivě čekám – pak jen zkontrolují celní papír, který jsem vyplnila už v San José a dostanu další razítko (pas se mi začíná řádně plnit 😀 ), no a po pravdě sranda teprve začíná. Couráme se bezcelní zónou – vypadá to jako malé městečko bez pravidel – jsme skoro zajeti autem, sežráni psy a tak… Pak se stavíme do řady na Panamské straně. Platíme $1 na osobu za nějakou známku, ukazujeme palubenku na loď (jiní předkládají letenky) – prostě doklad o opouštění země. Musíme ukázat i peníze $500 dolarů na osobu, aby měli jistotu, že na opuštění země máme – naštěstí jsme postupně vybírali peníze na zaplacení lodi, takže bez problému. A pak sedáme k autobusu na zem a v tom nepředstavitelném parnu čekáme a čekáme až je z toho 1,5 hodiny – prostě než celnicí projdou i ostatní (koupí jízdenky ze země, nebo vyberou peníze – jsou neinformovaní a nepřipravení 🙁 ) „Naše novozélandská paní pusu nezavře a my dva se do toho skoro pohádáme – protože má furt plnou hubu těch blbejch keců – ach jo, přecházet s tímhle člověkem hranice je fakt o nervy. Všechno špatně, všechno by udělal jinak a že to nechápe (a když už ty samý kecy posloucháte po pátý – tak jsem ho okřikla ať drží klapku, že už toho mám dost – že s tím stejně nic neuděláme). Naštěstí jen zklopí hlavu a řekne, že ho to prostě jen vytáčí a je unavenej (no a to si myslí, že já jsem fresh a tohle čekání miluju nebo co? Uaaaaaaa!!!!! Zabííít!!!)
Konečně se začíná něco dít – nene nejede se dál – otevírají náš zavazadlový prostor a my si odebíráme své bágly, suneme se s nimi do malé místnůstky bez oken – horko k padnutí – pokládáme svá zavazadla na zem a na stoly při zdech – narvali sem celý autobus – dýchat se nedá a zase čekáme – umíráme – po 15ti minutách dorazí objemný zaměstnanec v oranžové vestě a začíná vyvolávat jména (většinu nemůže ani přečíst) a my se jak ve škole hlásíme „zde“!!! Pak přiběhne dalších 5 stejně oblečených zaměstnanců a prohledávají zavazadla – už se ničemu nedivím a jako ovce plním co si přejí (narozdíl od někoho, kdo se proti všemu stále snaží bezúspěšně bouřit). Můj bágl jen otevřou, nadzvednou ručník a můžu paradoxně jít, u Steva zkoumají šnorchlovací masku (jako by byla z vesmíru) a je taky free, no a ti co maji kufry to mají horší – těm se hrabou skrz na skrz (pamatujte, krosny mají své výhody – hlavně v zemích kde nejsou chodníky, po kterých byste kufry táhly 😀 – ale evidentně to ještě spousta lidí nepochopila). Pak už se jede dál – ty vago hranice trvaly 2,5 hodiny – nejhorší co jsme kdy měli … a co nás nadzvedne ze židlí nejvíc, že 10min za hranicema nás čekají jestě dvě kontroly (policie a armada), takže když už si zabalíte pas a uvelebíte se k snídani (dostali jsme toust se sýrem, šunkou, salátem a rajčetem – Steve toustový chleba nejí – pecka – důvod navíc k jeho podrážděnosti), tak musíme opět štrachat v taškách a legitimovat se znovu a znovu…
Pak už cesta poměrně utíká – koukáme na filmy, čteme si, já vám napsala jeden ze svých románu, k obědu jsme dostali McDonalda s kuřecím masem a ani se nenadějeme a jsme v Panamě. Naše ukecaná paní má rezervaci ve stejném hostelu – no to nene (drahému asi bouchne hlava 😀 ) – vyskakujeme z autobusu na obrovitánském dvojpatrovém nádraží a po zdlouhavém odebírání zavazadel jdeme chytnout taxíka, do kterého se tak tak narveme – novozélanďanka má kufr jak barák 😀 Je pod mrakem, ale straaaaaaašný horko a dusno…
Hostel Mamallena je útulný s obrovskými měkkoučkými postelemi a dokonce i klimatizací. Nakoupíme něco málo v supermarketu – uvařím zase nějakou polívku (Steve do sebe nic jinýho nedostane) a jdeme poměrně brzy spát – když se tedy naše novozelanďanka rozhodne zavřít pusu – je s námi na pokoji (jaké štěstí 😀 je to sice frajerka, které je 54 let a procestovavá sama celý svět, ale neví, kdy nechat lidi odpočinout).
…omlouvám se za negativní nádech tohoto článečku – ale i toto rozpoloženi pravděpodobně k cestování patří – jak už jsem psala – nejsou to jen bílé pláže a palmy…
Panamské foto jsem ukradla z GOOGLE…