… máme u nás doma k houbám a jejich konzumaci.

Já vyrostla v houbařské rodině. Na hřiby se vyjíždělo do hor při každé vhodné příležitosti – s našima, ale snad ještě víc s babičkou a dědou. Vzpomínky na houbařské výlety patří mezi mé nejkrásnější z dětství. 

To vstávání ještě za tmy, abychom byli pod kopcem v ten pravý čas. Dostatečné zásoby babiččina čaje s domácím ovocným sirupem ve flaškách od octa. Babiččiny “dušičkové” housky na svačinu se zapečenými klobáskami uvnitř. Samotné houbaření v lesích….. 

A pak ty hromady hřibů, ze kterých se pak první týden dělala smaženice, houbová polévka, houbová omáčka… bylo to pro mě utrpení 🙂 Já jediná v rodině hřiby neměla ráda! Jenže v době mého dětství si nikdo vybírat u jídla nemohl (alespoň u nás doma ne)… takže jsem hřiby ze všech jídel pracně zkoušela separovat a házet do talíře o tři roky mladší ségře, která je pak jedla za mě 🙂

Bylo to velmi schizofrenní. Jak já to sbírání hřibů milovala, jak ráda jsem si k nim čichala a užívala si jejich nádherného aroma a vůně. Ale když jsem se je pokusila jíst, žaludek se vzpíral.

Zato můj muž pochází z nehoubařské rodiny. Hřiby se u nich nejedly a tudíž nesbíraly. Hřibům nevěřil a viděl na nich jen samá negativa.

Vypadalo to tedy, že jsme se v tomto ohledu více než našli. Po hřibech jsme dlouhá léta ani neštěkli 🙂

Jenže já si časem ke konzumaci hřibů přeci jen našla cestu. Bez problémů se vypořádám se žampióny a v podstatě i všemi “tvrdými” hříbky, které se při tepelné úpravě nerozpliznou do takového toho typického “slizoidního” tvaru 🙂 Taky si ráda pochutnám na sušených hříbcích v polévce či zelňačce (ty mi nevadily ani jako dítěti). Viki to má podobně. Jirka se s mužem hříbkům vzpírali, ale když jsem jim párkrát žampiónky v polévce rozmixovala, zblajzli jí na posezení 🙂 


Žampiónky nám rostou i na zahradě. Děti mi je pořád nosí a chtějí pokaždé, abych jim z nich udělala polévku 🙂 

Tento rok však přišel další velký zlom. Ve sváteční páteční den jsme se vydali na naši první rodinnou houbařskou túru (…kterou navrhl můj muž! Doteď jsem z toho paf :-)). Jen na chvilku, kousek od přehrady Šance, otestovat, jak nám to půjde.

Vyzbrojeni novým proutěným košíkem, nožíkem, po manželově strýci zděděným kapesním atlasem hub a mými slábnoucími vzpomínkami na sbírané hřiby z dob mého dětství 🙂 Atlas jsme nakonec nepoužili. Potkali jsme tři druhy hřibů, které jsem podle svých vzpomínek identifikovala jako “bezpečně” jedlé a ty jsme pak vzali domů. Byla jich sice jen malinká hromádka, ale na pocitu důležitosti nám to nevzalo ani kousek 🙂

Tenhle kousek jsme nechali v lese 🙂 Ale na fotce mu to sluší, viďte? 🙂
Po návratu domů jsem volala naši “rodinnou mykologickou poradnu” (tj. mého taťku, který se evidentně dobře bavil, ale předběžně mi potvrdil správnost výběru) a když nás druhý den s mamkou navštívili, dal mi finálně zelenou, abych je i nasušila 🙂


Nevěřila bych, jak to naše první houbaření všechny chytne. Byl to nádherný výlet, snad přijdou i další stejně pěkné 🙂 Jaký vztah pojí k houbám a houbaření vás?

Krásný poslední zářijový den

A.