...že svět je ještě v pořádku.
Úterý 23. června 8:27
Parkoviště před nádražím v Pardubicích.
Čekám, až mě a kolegyňku vyzvedne kamarádka z kurzu,
na který dojíždím už téměř čtvrt roku.
Často jsem unavená, nestíhám nic, co bych potřebovala
a nebudu lhát, občas mě zachvátí pochybnosti
devastujícího rozsahu.
Stojím a snažím se nasát kouzlo letního rána
vylepšeného jemným vánkem, jenž bohužel dává cítit,
že bude další nesmírně horký den, kdy se lepíte na sedadlo
i v klimatizovaném vlaku
a leckteré ranní pečlivé líčení krásných dam vezme za své pod proudy potu.
Snad právě pro tuto chvíi jsem svědkem zázraku
blízkosti a lásky.
Jsem svědkem loučení mnoha párů.
Manžel přiveze manželku, přítel přítelkyni, kamarád kamaráda a všichni se postupně loučí a přejí si krásný den, krásnou dovolenou, objímají se, mávají si nebo si dají letmý polibek. Lidé všeho věku, jistě i postavení, vyznání
či orientace.
Všichni jsou k sobě milí a laskaví.
Všem září oči.
Malé obrovské oka - mžiky.
Tolik kouzla.
Pokusím se tuhle chvíli zafixovat do paměti pro chvíle, kdy budu mít zase pocit,
že je kolem lásky zoufale málo.
Děkuji za to.
