Kupodivu ta noc nebyla zase tak strašná – asi proto, že včera nesvítilo sluníčko a tak loď nebyla tak rozpálena, heh na tajňáka jsme taky otevřeli střešní okno – ale jen trošičku – na petku od Coca Coly 😀 – (ono by nebylo fajn, kdyby k nám do kajuty někdo nechtěně zaplul a zlomil si nohu 😀 ) a navíc – to houpání je takové uklidňující – jako by mě maminka houpala v kočárku… Moře přes noc bylo docela klidné a žádná bouřka k nám nepřiburácela – díky bohu – to bych se asi poprděla strachy… Opět vstávám na snídani – snažím se probudit i Steva – vstávej, vstávej – jsou míchaný vajíčka s klobásou – to se budeš oblizovat – ale to nééé, pán si leží – „Tak si trhni nohou…“, říkám mu (heh už ví co to znamená – to mi dalo práce mu to vysvětlit 😀 ). Dnes se na nás sluníčko opět usmívá – no co si víc přát. Poslední opalovací den přede mnou – tak ho musím naplno využít – co taky dělat jinýho? Číst nemůžu, psát vám romány taky nemůžu – jsem to zkusila a během pár minut mi nebylo moc valně – a jelikož ještě nikdo neblinkal a já nechci prohrát – tak raději ležím (v sedě to totiž taky není žádnej med). Moře se nám trošku rozdivočelo a hopsá to teda řádně – voda šplouchá všude kolem. Jdu se kouknout, zda ten můj není mrtvej – dejchá… na chvilku za námi vyleze na palubu, kaboní se jako mrak – prej že mu je na sluníčku horko – no a tak se (pro mě nelogicky) vrací zpátky do zatuchlé kajuty, kde je ještě hůř… Kdo chce kam, pomožme mu tam – holt se nebudu rozčilovat. Všichni se mě ptaji co s ním je – snažím se ho omlouvat, jak jen to jde… Bohužel moře s námi háže tolik, že v kuchyni se nedají dělat žádné zázraky – tak máme k obědu jeho „oblíbené“ tousty se sýrem a šunkou – to byste měli vidět ten jeho znechucenej obličej – a já ho mám jako litovat, že je chudinka hladem? (nemá bejt rozmlsanej a měl si vstát na snídani – ale radši mlčím, nic neříkám ani ho nelituju, ani neříkám „Já ti to říkala, vstaň!“ – i když bych tak strašně ráda – ale nestojí mi to zato… mlčeti zlato…). Nu a tak se prdelka nafoukne ještě víc a zase mizí v útrobách lodi – vůbec se za něj necejtím trapně… ach jo!)
Phe mám důležitější problémy – jak se pohodlně uvelebyt na trampolině a jestli se budu opalovat na pravým a nebo levým boku… – jsem jedna velká otlačená mřížka, že by se na mně daly hrát piškovorky 😀 Posádka má od rána nahožená lanka s návnadou, která se táhnou za lodí a rybaří – už jsme mimo chráněnou lokalitu San Blas (kde je lovení a rybaření přísně zakázáno – vyjma místních indiánů, kteří si tím vydělávají na živobytí). Koukám se kolem na širý oceán – po pevnině ani stopy – když v tom slyším radosté výskání ze zádi, že by? Marino – mladík (člen posádky) ze Španělska, který je tady teprva 9 týdnů – tahá za lanko a bojuje evidentně s něčím zajímavým… Všichni taháme foťáky a číháme, co si vytáhne – no překrásný kousek – pokud se nemýlím je to tuňák… Marino má takovou radost – vidíte mu to na očích… Shání se po rumu (nechápu) – vezmou flašku a lejou to vzácné zlato za žábra vylovené ryby – prý je to mírumilovnější a s úctou (no nevím – padl na to nejmíň půllitr báječnýho karibskýho rumu (ale nebyl náš, tak ať si dělaj co chtěj 😀 ) a hned se pouštějí do kuchání a porcování. Ani si pořádně nelehnu a znovu někdo piští – no to si asi někdo dělá srandu – ale né – fakt tahá další o něco menší kousek – no je to hrdina dne! A v ten okamžik se přede mě dostal talíř s jemně nakrájenými filety nádherného tmavého masa a sojovka – kapitán na to ukazuje prstem a říká: „Čerstvé sushi.“ No to neneeeeeee!!!!! Beru kousek filátka mezi prsty, namáčím jej do sojovky a … ufffff….. uaaaaaa…. hmmmm… (musím psát ještě něco víc? 😀 ) nejčerstvější sushi na světě – no nemám slov! Cpu si do pusy další a další (hehe nesmím myslet na to, že je to vlastně z tý ryby, která na mě ještě před chvilkou koukala 😀 – jinak to jde ven 😀 ) – rozplývá se to na jazyku – je to sen… A když slyším: „K večeři bude sushi, vážení přátelé!“ hopsám kolem jako maniak – letím to zdělit do kajuty Stevovi, který sushi miluje – že já tam vůbec lezla – nadšení žádný… Jdu se raděj opalovat.
…teda asi se mi smaží obličej, ale když mně je tak dobře a nechce se mi hebat – hážu si pres obličej košili a chrním dál – relax, relax a ještě stokrát relax. Poslouchám jak se vlny třístí o loď, užívám si teplo slunečních paprsků na své kůži a když otevřu oči, sleduju vlaštovky kroužící kolem lodi – vítr je prý odnesl daleko od pevniny a jsou dezorientované – proto se motaji kolem nás – nevědí kam jinam letět… Jsou všude a jsou velice krotké – jako by říkali: „Tak jo, klidně si mě pohlaď, jen když mě tu necháš sedět.“ 😀 Prý mají migrovat a jestli sletěli z cesty a od hejna – budou mít trable…
No, já myslím, že bych měla asi na chvilku do stínu – lehám na gauč u kuchyňky a nehorázně to zaříznu. Najednou mě budí strašný hluk – sedám a koulím zmateně očima – na gauči vedle mě najednou leží další dva lidi (kde se tu vzali?), sedíme, vyjeveně na sebe civíme a pak běžíme na příď, přičemž o sebe několikrát zakopneme – i Steve letí… Velrybyyyyyyyy!!!!! Neneeeeee! Nikdy jsem tohle neviděla (vždycky to stojí strašnejch peněz). Stojím tam jako ostatní a civím do dálky s otevřenou pusou a zrychleným tepem… „Tam! Tam!“ někdo ukazuje na přibližující se oblak rozprášené vody – jak velryba vydechla. Je to matka a mládě… (Zase nemám foťák – ale Steve pro něj letí – stejně ty fotky za nic nestojí – radši si tento moment užít naživo každým pórem na těle.) Matka se nám předvádí – je jen pár desítek metrů od nás – a pozor… Milostpaní nás poctila překrásným tancem, který zakončila mohutnou vlnou, přičemž se její ocas pomalu vyhoupnul do vzduchu a pak se ztratil v hlubinách – ááááá!!!! – křičíme, tleskáme a hopsáme jako rozjařené děti – po těle mi přeběhl mráz, chlupy stojí a do očí se tlačí slzy – no uffff – nezapomenutelný zážitek!!!! No není ten život fascinující? Zažila bych něco takovýho, kdybych seděla doma na zadku a prodávala lidem paušály? Vždycky vzpomínám na dědečka z Boskovic – když ho babička volá ke Skype: „Pojď dědo – Lenička je tady!“ Vždycky říká: „Lenko, vykašli se na to, zabal si věci a pojeď dom!“ 😀 …vždycky… Vím, že to se mnou myslí dobře… ale taky věřím tomu, že sem tam vytahuje ten starý zaprášený atlas světa, který mají v knihovně a shrbený klouže prstem po stránkách a hledá, kde že se jim to vlastně toulám… (Haha babička – ta to bravurně zvládá na netu. 😉 )
Nu nic, zpět 😉 …ležím, usmažená na palubě – teda takovej den bych mohla mít několikrát do týdne 😀 a zase někdo křičí ze zádi – letím tam, zdá se, že jsme chytili pořádnýho macka!!! Beru foťák a číhám ve velkém očekávání – boj je nekonečný až Marinovi krvávejí ruce od lanka – ale nevzdáva se! Kapitán se nad ním slitovává a pomáhá mu s tou obrovskou rybou na palubu – tahají, šklebí se pod námahou a už už tomo obra mají, nemůžu se dočkat! A… najednou Marino v ruce drží obrovský… hrnec… cože? jak? Zmatený a zklamaný kouká na podstivě přivázaný hrnec za obě uši k jeho lanku – ani já nechápu – kde je jako ta ryba?!? Kapitán brečí smíchy, až se za břicho popadá… To jsou teda blbý vtipy!!! …najednou loď vypíná motor a kapitán křičí: „10 minut na koupání!!!“ všichni v mžiku skákají ze všech stran do modré vody (div se nepozabíjíme) – aaaaaaaaa konečně – po 24hodinách od vyplutí… Ve velikých vlnách se houpeme jako hejno hus 😀 a najednou to vidím – nejdřív je to jen bílá šmouha na obzoru, ale když zaostřím vidím výškové budovy obrovského města… „Co… Co to je?!“ ukazuju prstem směrem k mému objevu a koukám při tom zvědavě na kapitána… „To je Cartagéna, děvče zlatý!“ To jako fakt!? To jako že už jsme tady? Na jednu stranu jsem nadšená – že máme za sebou nekonečnou houpačku a že jsme to v pořádku přežili – na druhou stranu mě obejme smutek, že je po všem – že tady končí naše „karibské dobrodružství“… Pomalu se suneme na palubu – sedáme na příď, otevíráme poslední pivka, koupená od domorodců před vyplutím, a zíráme na přibližující se velkoměsto… Sněhově bílá záře, do které se opírá slunce, se zvětšuje… nabírá objem a naprosto předčívá má očekávání – myslela jsem si, že nás čeká ošklivé upatlané město… omyl… opak je pravdou… Mrakodrapy se s majestátností snaží dotknout oblohy, mezi nimi se pyšně rozprostírá i Hotel Hilton – už jsme tak blízko, že by se ke břehu dalo doplavat – je obklopen zeleným trávníkem a palmami – obeplouváme maják, který svěže vítá do tohoto města a zálivu plného lodí… (pohupují se tu malé rybářské loďky, zahlédnete i honosné dřevěné plachetnice, ale také milionářské jachty, šedé vojenské a nákladní lodě a tankery…) Z vody vyčnívají sochy, které jako by záliv hlídaly… Nalevo vodu lemuje nové město, od kterého se blejská zlatavá barva slunce, které se neúprosně dere k obzoru, napravo je obrovské překladiště lodních kontejnérů z celeho světa a před námi, na koci zálivu leží stará historická část tohoto města – vykujují na nás věžičky kostelů a chrámů a vše drží pohromadě šedivá hradební zeď, která se line kolem dokola… Pane jo!
Kotvíme uprostřed zálivu a kapitán si bere slovo: „Vítejte v Kolumbii!!! Zdá se, že jsme to přežili bez zvracení – ale do zítřka ještě času dost!“ směje se. „Dneska už celnici nestihneme – tudíž, budeme mít báječnou večeři a pak velkou párty. Napište mi seznam věcí, které potřebujete a já vám je sjedu zakoupit na pevninu. Co se týká zítřka, máte na výběr – buď se brzy ráno všichni sebereme a zaplatíme každý $2 za taxi na celnici, kde budeme hodiny tvrdnout a nebo ty samé peníze zaplatíme někomu, kdo to za nás všechno oblítá a ráno dostanete pasy hezky orazítkované.“ Po ujistění, že ta osoba je důvěryhodná je myslím nadmíru jasné, pro co jsme se rozhodli. Kapitán nám dokoupí zásobu Coca Coly abysme měli čím ředit ten rum, kterého jsme se skoro vůbec nedotkli (zatím co moje Mallibu je fuč – kam se jen mohlo podít? 😉 ). Steve vůbec nepil – ale teď vylezl ze svého úkrytu a já mu leju na posilnění (neprostestuje) – snad už bude líp… Hmmm tak ne, zase si stěžuje – že chce z lodi, hned teď… jako bych s tím mohla něco dělat – bez razítka stejně nikam nesmíme, fakt dítě – už tu nechce být… Na mou poznamku, že tu máme ubytování a jídlo zdarma nereague a jen zadumaně a naštvaně kouká na pevninu – tak já už se fakt cítím strašně zoufalá. Jdu mezi ostatní, koukám jak připravují sushi a snažím se z nich vydolovat tajemství šefkuchaře…marně. A je to tu, bitva začíná – na stůl se skládaji talíře s božsky vyhlížejícími barevnými kousky… a je mi jasné, že to bude boj hlava nehlava – ještě pár fotek a jde se na to… Milióny rukou se vrhají na stůl – fikaně to necpu do pusy, jako ostatní – ale na talířek před sebou – abych měla alespoň od každého trochu a pak už si jen labužíruju ve stylu gurmánů – lahoda!!! Orgasmuuuuus!!!! 4 minuty, dýl to netrvalo – a na táckách už není ani zrníčko rýže – ti co si usmolili něco na talíř, jako já, ještě uždibují poslední kousky – ale bohužel se s nimi nemůžu ani pomazlit – aby to nevypadalo, že jsem toho měla víc jak ostatní… Velký aplauz pro kuchtíky a rybáře!!!!!
A pak už začíná párty, rum teče proudem, hudba valí na plný pecky, tančí se úplně všude – jen ten můj mi řekne „dobrou“ – ani pusu mi nedá a mizí ve tmě v podpalubí – snažím se ztišit hudbu, ale to samozřejmě neprojde – nu nic, beru rum a jde se tančit… Kapitan to válí – už má naváto a obvázané chodidlo ho nebolí a tak mě protáčí při jednom šíleném tanečku po provizorním tanečním parketu. Pak z něj při vyprávění vypadne, že má 5 dětí se třema jinejma ženskejma (4 z nich zplodil na téhle lodi) a chce další – se zdejší kuchařkou – no neeee tohle není normální – ale on si stojí za svým a že z těch dětí jednou bude mít mafiánskou rodinu po celém světě – jooo tak se to dělá 😀 Někdo měl šílenej nápad – kontest ve šňupání práškového wasabi – kam vy chlapi na ty nápady chodíte a proč vlastně musíte vždy v něčem soupeřit, když máte naváto?! No každopádně – zúčastnění rudnou, kašlou a brečí – to my přihlížející doslova řveme (smíchy!). Aaaa a máme tu prvního zvracejícího – no to se nám to nějako zvrtlo :-D.
I přes veliké rozjaření vše o půl jedné utichá – divný co? Ještě vám napíšu pár řádků – sedím na palubě s tabletem v klíně, kolem září tisíce světýlek, ticho sem tam prořízne rána z překladiště kontejnerů – a pak už jen pochrupující človíčci kolem a jemné šplouchání vody o loď… Tak dobře, už půjdu taky spát… Po špičkách překračuji polomrtvá těla ostatních – v kajutě otevírám všechna okna – ale ani vánek sem nedolítne – záchod smrdí tak moc – až mi to zvedá žaludek – no nedá se nic dělat, je to poslední noc – budu to muset přežít… Dobrou noc Karibiku…
(Fotky dorazí později… jsem mimo pořádnou wifi – je omezená na 80GB a už jsme to skoro přesáhli. Ach jo… jooo jooo věřte mi, že jsou země, kde ještě existuje omezený internet)
PS: Sdílením Leníka podpoříte v psaní 🙂
