Hned na úvod musím přiznat, že ta naše není. Ale jelikož jsme oba s manželem „zeleného“ smýšlení, dost mě to trápí a vědomě se snažím s touto skutečností pracovat – tedy snižovat svoji ekologickou stopu.

Odpady velmi pečlivě třídím (nedávno jsem byla naší paní na úklid poučena o tom, jak to chodí v třídírně a že si s tím nemám vlastně dělat tak velkou hlavu, ale já to budu dělat dál, prostě proto, že mi to připadá správné…).

Co se týče oblečení, v poslední době ho nakupuji jen velmi málo – zjistila jsem, že stejně 70% svého šatníku prakticky nenosím a pořád dokola beru oblíbené kousky. Ráda nakupuji v sekáčích a nebo vyměňuju s kamarádkami. Naší Madlence jsme taky spoustu věcí pořídili na bazárku – včetně hraček. Když už nějakou hračku koupíme novou, dáváme přednost těm kvalitním a trvanlivým.

Kosmetiku už téměř nekupuji (ještě před pár lety jsem měla tendenci – díky tomu, že sestra prodává Avon a má ho za nižší ceny – pořizovat si „z vyčůranosti“ i to, co vlastně vůbec nepotřebuju) – z té okrasné jsem se omezila pouze na oční linku a řasenku. Kupuju jen mýdlo (nebo sprchový gel), šampon a deodorant – téměř vždy s přírodním složením. Co jsem otěhotněla, začala jsem více přemýšlet nad tím, co se mi dostává do těla a proto jsem se naučila víc zkoumat složení a jen tak něco nekoupit. Krémy a podobné serepetičky nepoužívám vůbec, osvědčilo se mi mít po ruce čisté bambucké máslo a HLAVNĚ můj nejoblíbenější kokosový olej, který – jak jsem zjistila – je pro mě univerzálně použitelný téměř na všechno od lišaje v obličeji po těhotenské strie.

Také potraviny už nekupuji bezmyšlenkovitě. Dříve když jsem šla do obchodu, nevěděla jsem, na co budu mít zítra či pozítří chuť, a tak jsem nakoupila hromadu nesmyslů a polovině z nich stihla projít záruční lhůta dřív, než na ně došla řada. V posledních letech (a zejména teď s dítětem, kdy jsou příjmy menší a výdajě větší) jsem se naučila nákupy potravin plánovat. Dílem proto, že obvykle nakupuje manžel (mě to s Madlenkou v sámošce moc nebaví – kdo má ta všechna kila tahat, že?), který nesnáší trávit s chrámech konzumu více času, než je nezbytně nutné, a tak potřebuje přesný položkový seznam, dílem také proto, že když si dopředu řeknu, co budu ten týden vařit na obědy, nekoupí se nic zbytečně. A co se snídaní/svačinek/večeří týče, zjistila jsem, že člověk opravdu nepotřebuje mít výběr jako v grand hotelu. Když má hlad , dá si, co najde. V krajním případě stačí mít vždy v lednici máslo, vajíčko, trochu zeleniny a pečivo a něco se z toho vyimprovizuje 🙂 Třeba takové brambory nakrájené na plátky a upečené na plechu v troubě – to je moje nejoblíbenější jídlo. Zakápnout máslem, posypat solí a máte božskou manu za pár kaček (když je k tomu ještě po ruce kysané zelí, je to úplný vrchol!). Lepší, než všechny svíčkové s pětima knedlema! Opravdu musím říct, že v jednoduchosti je krása a obdivuji se nesmírně našim předkům, co všechno dokázali vykouzlit s několika surovinami. Pomalu tyto staré recepty sbírám a zkouším a zatím mě nezklamaly… Takže tolik k našemu obsahu ledničky.
Jelikož jsem ale člověk typu křeček, mám ráda zásoby (ten svíravý pocit, že horší časy teprve přijdou, nebo nevím… :-D), a proto moje spíž s trvanlivými potravinami většinou praská ve švech (přiznávám, někdy zacházím asi do extrémů – moli mě vysloveně milují!) – používám milion druhů obilovin: pohanku, jáhly, bulgur, quinou atd…. a také luštěniny. Je to levné, zdravé a vždy po ruce 🙂 A tady se už pomalu dostávám k názvu příspěvku, neboť tyhle trvanlivé potraviny právě nabízejí možnost nákupu na váhu, což mě hodně baví. Koupíte si jen tolik, kolik potřebujete, a odpadá problém s likvidací (a tedy i výrobou) sáčku. Koncept Bez obalu asi všichni znají. V Brně jejich pobočka zatím není, ale něco podobného už několik let funguje v Bráně ke zdraví na Orlí (možná i jinde, ale já si zvykla chodit zrovna tam). Velký výběr oříšků, semínek, obilovin, luštěnin. Něco i v bio kvalitě. Nakupuju to tam už dlouho, ALE nikdy jsem neměla svoji nádobu, do které bych si to navážila, brala jsem si tedy erární papírový pytlík a připadala si hloupě, že to vlastně tak trochu potom postrádá smysl. Takže jsem se rozhodla, že si takové pytlíčky na potraviny ušiju. Trvalo mi skoro rok, než jsem se k tomu dokopala, ale nakonec se zadařilo a tady jsou!
Na jejich výrobu jsem opět použila zbytkový materiál z jiného tvoření – základ je z plátna, které jsme měli na svatbě na stolech jako ubrusy a mám ho doma desítky metrů. Obrázek (samozřejmě by tam nemusel být, ale takhle mi to prostě dělá větší radost!) je z odstřižků z Madlenčiny hrací deky. Byla to celkem rychlovka, nemusela jsem dělat ani tunýlek v horní části, protože ten už tam byl (je to dvakrát zahnutý okraj ubrusu), takže stačilo jenom vhodně nastříhat, obentlovat okraje a sešít je k sobě, protáhnout gumičku a voalááá! Možná bych tam ještě mohla přidat plastovou „zarážku“ s pružinkou, ale zatím to nebylo potřeba, gumička po utažení drží na místě. Pytlíků mám zatím osm, ve dvou velikostech: 20,5×17,5 a 15,5×13,5cm a za pár dnů se chystám do města je poprvé testovat. Snad splní účel a budou mě blažit. A kdybych je náhodou nevytížila na sto procent, mohla bych třeba do některého z nich Madle koupit cvrnkací kuličky. Nebo spíš manželovi? 😉