Letos je houbařská sezóna opravdu dlouhá. 
Svědčí o tom fakt, že ještě začátkem listopadu 
jsme lesy opouštěli s plným košíkem. 
Samozřejmě už to nebylo tak zajímavé, co se rozmanitosti najitých kousků týká, 
ale takový hřib sametový 
(tedy myslím, že se tak jmenuje, já v naší rodině totiž nejsem zrovna ten nejzdatnější mykolog) 
byl zastoupen hojně. 
Resp. byl tou jedinou houbou, kterou jsme našli :-)
Ale díky ní, jsme si mohli i v pokročilém podzimu dopřát houbové řízky!


Houbaření bylo letos fajn. 
Člověk se v podstatě za dané situace nedostane s dětmi nikam jinam než do lesa. 
Ale i tak to pro mě má určitý nádech smutné nostalgie, 
protože mám podzimní houbaření spojené především s naší rodinou ze Slovenska, 
která nás pravidelně začátkem podzimu navštěvuje. 
Právě s nimi vždy brázdíme lesy a doma pak u lahve vína zběsile najité kousky krájíme a sušíme v sušičce, 
aby si je mohli odvést s sebou na Slovensko 
a měli po zbytek roku voňavou památku, 
která jim nejen ochutí řadu pokrmů, ale i připomene, 
jak nám tu je spolu vždycky fajn....

Pevně věřím, že za rok to zase zopakujeme!