Jedna chce nové auto, další větší prsa, jiné stačí jen pěkný šperk… a mně zase jelen 🙂



Věc se má tak. Upekla jsem za poslední dva týdny už čtyři jablečné štrúdly (nutno dodat, že se považuju zcela oprávněně za pekařku čistě sváteční!). 

Dnes jsem ještě trochu „přitvrdila“ a k pečené kachničce s červeným dušeným zelím uvařila po dvouleté odmlce domácí bramborový knedlík (ten poslední totiž skončil jako bramboračka, neb jsem těsto ve spěchu zadělávala z horkých brambor…).


To vše proto, abych (po dobrém) přesvědčila svého muže k jedné menší kutilské akcičce v naší předsíni, kterou jsem si vymyslela při svém posledním malování.

Zatím vše marné. Nedostali jsme se dál než k fázi „to nebude tak lehké, jak si to představuješ…“.

ALE mám jelena! Toho jsem si vysnila už těsně před létem. Po návštěvě známé u Hlučína, se kterou jsme řešily jejich zahrádku. Ona totiž inspirace, když má člověk oči otevřené, na vás číhá úplně všude 🙂 Ona ho měla a já ho chtěla .-)


Tehdy mě můj muž s roztomilostí sobě vlastní poslal do háje. Že na takové blbosti nemá čas. Ale dnes… dnes jsme si spolu a Jirkou a psem (Viki zůstala kvůli horečce v posteli) vyrazili na krátký výlet do blízkého lesa a přinesli s sebou vše, co jsme na výrobu jelínka potřebovali .-)

Moje původní (a jak se později ukázalo značně naivní) představa byla sbít to všechno pěkně dohromady během deseti minut a pak se celý den, týden, měsíc, rok radovat z toho, jak se to krásně povedlo. 

Narazila jsem. Můj muž z toho udělal DOSLOVA vědecký projekt 🙂 

Jaképak hřebíky, jaképak vruty! Pěkně „vykružovátkem“ na vrtačce (přesný název po mně vážně nechtějte) udělat otvory, do kterých se budoucí nožky jelínka z jedné strany a krk z té druhé zaklepou. Zkrátka čistá práce, že?

Na výrobě jelínka jsme tak strávili minimálně hodinu, ale spíš ještě déle. Poleno, které jsem si šetřila dlouho na střed jeho těla, totiž bylo pořádně tvrdé. Bodejť, vždyť to taky bylo sousedovo poleno do krbu, které mu spadlo k nám do záhonu přes plot. 

Poctivě jsem ho před těmi dvěma lety chtěla vrátit, ale protože jsem v té době (to trvá) trpěla okouzlením „polenovými anděly“ a sousedovi bylo jasné, že bych stejně o nějaké přišla škemrat, směla jsem si ho nechat (my vlastní dřevo nemáme, jako jediný dům v širokém okolí totiž nemáme kvůli pasivnímu domu ani komín :-))

Při výrobě mého lesního miláčka se nám tak podařilo zrušit už u druhého otvoru speciální „vykružovátka“ (asi na měkké dřevo), které však muž operativně nahradil jinými (nějaké násadky z frézky či co). Ty byly odolnější a pomohly nám dokončit práci.


Během adventu a Vánoc jej chci zapojit do výzdoby poblíž domu. Na jaře se ale bude stěhovat do „lesního“ koutku v naší zahradě, pro který jsem si jej původně i vysnila.

Děkuju za všechny ty „blbosti“, které pro mě děláš, muži můj 🙂

Krásný den všem kutilům i nekutilům

A.

PS: stejně jsme dvě nohy ještě „potuplovali“ i vrutíky, jak jsem původně navrhovala .-)
PPS: tu předsíň ještě nevzdávám! 🙂
PPPS: možná bude ještě jeden 🙂