Když jsem vyfotila tuhle fotku, ihned jsem Martinovi slíbila, že ji použiju jako úvodní k článku o Lysebotnu. Přišla mi totiž dokonalá (Jako z National Geographic! :D) a perfektně vystihuje zdejší atmosféru.
Našla jsem nám lžíce!!
Lysebotn – tak, jak jsem ho poznala já, je tiché a hodně minimalistické místo na samém konci Lysefjordu. Je tu velká vodní elektrárna, pár domečků (opravdu jen pár), jeden kemp, pak docela dost dovolenkových srubů, které mají na zahradách bohatě rozkvetlé záhony a vymazlené grily s tím správným „hygge“ posezením. Dál jsou tu hodně břízy, zelenající se pastviny plné ovcí a beranů, vysokánské skalnaté hory z obou stran (ano, je to zde lehce klaustrofóbní), na které se plíživě lepí sněhově bílá mlha a po kterých tečou vodopády společně se spoustou malých „potůčků“ – když v Norsku zaprší, tak všechny vodopády mnohonásobně zesílí, místy se vytvoří úplně nové a všechny skály jsou tmavě žíhané, jak po nich stékají pramínky dešťové vody. A ještě je tu řeka vlévající se široce do fjordu. A to všechno najdete na jednom malém místě… Jako z nějakýho fantasy filmu.
Místo, kde se řeka vlévá do moře a hned vedle vodopád…
Je tu neskutečný klid, čistý vzduch, sem tam uslyšíte racky, které střídá krákorání havranů. Přes silnice přebíhají stáda srnek a v moři můžete pozorovat tuleně 🙂 Ano, v druhé polovině Lysefjordu se skutečně vyskytují a je jich tu celkem dost! Byli jsme z nich tak unešení, že jsme je pozorovali celé odpoledne.
Byla tu taková ta severská ponurá a chladná atmosféra. Tu já doopravdy miluju a nemohla jsem se jí nabažit.
Na Kjeragbolten jsme se rozhodli vyrazit až další den, protože bylo poměrně deštivo, mlhavo a nic bychom z toho výšlapu neměli. Cesta na Kjerag je poměrně náročná. Nechtělo se nám trmácet se nahoru s tím, že uvidíme jen MLHU. Těšili jsme se na ty dech beroucí výhledy a přenádhernou přírodu.
V tento uloudaný den jsme celé dopoledne přečkávali ve stanu silný liják. Spali jsme do půl desáté a pak hráli město, jméno, zvíře věc a slovní fotbal 😀 Odpoledne už skoro nepršelo a tak jsme vyrazili k moři…
Bylo to krásný odpoledne. Nic jsme prakticky nedělali – jen tam tak postávali, posedávali, toulali se po okolí, rybařili, pozorovali tuleně a nasávali toho neskutečnýho norskýho genia loci.
A ten teda fakt byl!! Pamatuju si ten „pocit“ ještě teď naprosto přesně… Vybavuju si ten chladný vzduch, šumění vodopádu i slanou vůni moře smíchanou s mokrým listím jeřabin…
Taky jsem si to zkusila… 🙂
Hustá mlha připomínající šlehačku, skály, mezi nimi moře, do kterého se široce vlévá řeka a oblázková pláž, která o kousek dál přechází v travnatou mýtinku s jeřabinami, plnou improvizovaných ohnišť a táboráků.
Rybaření bylo ze začátku nic moc. Jenže po chvilce za námi přišla nějaká paní s tím, že našla u cesty pohozenou třpytku, tak ať to zkusíme s ní… 🙂
Za chviličku M. chytil krásnýho lososa, kterýho ten večer vykuchal a opekl. No hotovej viking 😀
Tímto děkuji M. za další užitečnou zálesáckou lekci „Kuchání ryby snadno a rychle“! :)))
Večer jsme našli obří křemenáče velký jako bochník chleba. Dobrý hostince jsme tak posunuli na vyšší gastro level 😀
Konečně! Tou hustou mlhou na konci fjordu se začínalo večer prokousávat krásný červánkový světlo a my jsme začali tajně věřit tomu, že během výšlapu na Kjerag budeme mít krásný počasí!
Nebudu nikoho napínat. Bylo fakt nádherně – celej den! 😉
No a mimo to jsme se šli v tento den ještě projít k ovečkám, víc do údolí – dál od moře… a to je zase trochu jiná „várka“ fotek a zveřejním je jindy. Taky stojí za to!
Tenhle ZÁLESÁK s nožem , to snad ani nejsem já?! 😀
Každopádně doufám, že se mi podařilo alespoň trochu vystihnout, popsat a zachytit TOHLE ÚŽASNÝ MÍSTO!
Mějte se krásně!
