Asi jste si už všimli, že v poslední době je to s publikováním článků u mě takové slabší. Důvodů je několik a jedním z nich je to, že se potřebuju víc věnovat své práci, což je navrhování domů a především interiérů. Takže ačkoli se po nocích stále snažím tvořit i rukama co to jde, dost času strávím na židli před monitorem. V pracovním koutku u nás v kuchyni. Jestli chcete, pojďte nahlédnout…

Není to nic velkého. Jen stůl, dva monitory a pár tužek. Když jsem ještě před mateřskou mívala svou kancelář v Brně s kamarádkou-spolužačkou, vypadalo to trochu jinak. Moje pracovní plocha byla mnohem větší a celou vedlejší stěnu pokrývaly police s katalogy, vzorníky a inspirativními knihami a časopisy. Část z nich teď odpočívá v krabicích a já mám při ruce jen to, co potřebuju nejčastěji. Není to úplně ono. Občas mi chybí to ‘kancelářské’ prostředí, ve kterém jsem se mohla plně pohroužit do navrhování, a hlavně mi chybí naše kafíčka a koláčky, které jsme každý den na střídačku kupovaly. A dlouhé rozhovory s někým z branže, kdo viděl poprvé nový prostor nebo projekt a napadaly ho úplně stejné věci, doslova jsme si skákaly do řeči a doplňovaly se. Máme jedny dlouholeté klienty, kterým jsme společně navrhly rekonstrukci jejich funkcionalistického bytu. Ti následně po několika letech koupili druhý byt, kterého jsem se s velkou lítostí musela už takřka v porodních bolestech zříci a dělala na něm jen kolegyně. Po nějaké době jsem se k nim ale vrátila znovu a navrhovala další, dosud neupravovanou, část toho prvního bytu, to už bez kolegyně. Ty dva byty měly úplně stejný rukopis, jako kdyby to dělal všechno jeden člověk. Dokonce jsme nezávisle na sobě do obou navrhly stejnou, dost specifickou, dlažbu, dotyční nevěřili, že jsme to spolu nekonzultovaly. Kolegové architekti mi dají za pravdu, že takové naladění se vám nepovede s kdekým. My spolu studovaly šest let, bydlely pět a čtyři roky tvořily ve společném ateliéru. Já jsem teď doma s Madlou a kolegyně to s kariérou roztočila ve velkém stylu, věnuje se teď trochu jiné práci než předtím a jezdí z místa na místo. Já mám čas jen dopo/odpo a ona jen večer. Naše nekonečné hodiny nad vínem se smrskly na pár dlouhých telefonátů a několik setkání v roce. Tak po tomhle si pláču úplně nejvíc. A doufám, že se to zas jednou vrátí zpátky…

Teď tedy pracuju z domu. Než se pokoj, kterému říkáme hostovský, snad časem upraví na trošku sofistikovanější pracovnu, mám pro sebe tenhle kout v kuchyni. Jsem ráda aspoň za to! Nad počítačem mi visí nástěnka z kari sítě, já vím, má ji už kdekdo, ale mně se prostě líbí. Věším si na ni fotky, poznámky a inspirativní obrázky. Vedle ní jsou překližkové hodiny, které jsem si původně koupila k dotvoření (druhé, o něco větší, nám visí v pokojíčku v TÉTO podobě), ale nakonec se mi líbily jen tak, jak jsou. Na tužky používám už několik let svůj handmade stojánek, který možná znáte ještě z mého starého webu MAIČKOSTI. Pod stolem mám koš na papír, který jsem si koupila před 150 lety v Ikea a už se mi fakt nelíbil, protože byl zářivě modrý, a tak jsem ho jednoduše strčila do velkoobjemového pytle, který za patnáct korun udělal dobrou službu. Pak už mám na stole jen dva šanony s těmi nejdůležitějšími pomůckami a tiskárnu. No a samozřejmě dva nejdůležitější nástroje – počítač a šicí stroj (momentálně trochu zanedbáván, ale ještě před Vánoci ho určitě provětrám, až budu šít závěsy a peřiny do našeho DOMEČKU PRO PANENKY ).

No a to je vše. Takhle tady v podvečerech, zatímco manžel hlídá, tvořím lidem bydlení. Baví mě to pořád. Po celodenním vaření, lezení po čtyřech s výkřiky ‘haf haf’ a vynášení nočníku je to příjemná změna a odreagování. Tedy… alespoň do doby, než přiběhne dcera, přistrčí si židli vedle mě a s nefalšovaným entuziasmem hlásí ‘budu ti pomáhat, mámo!’…