… se z našich dětí stali malíři. Zakoupila jsem k tomu účelu v JYSKu dvě obrovská malířská plátna (pokud chcete taky, neváhejte, jsou právě v akci v různých formátech .-)) a vyzvala děti k jejich tvorbě. Malovali akrylovými barvami, které mám doma už nějakou dobu (Viki s nimi před dvěma lety malovala, pro Jiříčka to byla premiéra).

Nejprve si děti měly připravit několik návrhů na klasický bílý papír. Pak jsme vybrali nejhezčí motiv pro každého z nich a začalo se malovat.

Nejprve Viki a Jiříček sledoval a učil se, poté Jirka. Nestačila jsem koukat. Jak se Viki za ty dva roky zdokonalila – tehdy jsem jí musela hodně navádět, štětec držela docela křečovitě, malovala těžce, hodně na štětec tlačila… Trochu mi zpětně připomínala sebe sama ve zhruba stejném věku. Ta snaha neudělat „chybu“ byla tak silná, že mne při některých činnostech zbytečně svazovala a bránila víc si je užívat. Dnes ale Viki malovala s takovou lehkostí, za pochodu ještě vymýšlela a realizovala další nápady (jezdkyně na koni) a koníka, jakého má ona, nebudu umět nakreslit ani za dvacet let… 🙂 


Překvapil i Jirka – nevím, zda je to tím, že mohl Viki nejprve pozorovat při práci a nebo tím, že je prostě trochu jiný než ona. Dokáže se od malička velmi dobře soustředit na věc, které se zrovna věnuje a to, jak držel v ruce štětec a maloval, mě dostávalo skoro do kolen (a to je víc než o rok mladší než byla Viki, když jsme to zkoušely s akrylovými barvami na plátno poprvé…) :-))) 


Původně chtěl kreslit jiný motiv, ale nakonec se rozhodl jinak a na pohodu namaloval, co potřeboval. Jen s letadýlkem mu Viki trochu pomohla – předkreslila mu světle žlutou barvou linie letadla sama. To plátno bylo tak velké, že na jeho horní část přes stůl nedosáhl a nakreslit obrysy letadla vzhůru nohama tak, aby to pak po otočení bylo správné, jsme neriskovali. Jiříček už si pak letadlo sám vymaloval, plátnem jsme během malování otáčeli, aby se dostal pohodlně na všechna místa a čerstvou malbu nezničil.

Já radila, dohlížela a trochu zachraňovala situaci, když děti u některých částí obrazů nečekaly dostatečně dlouho, aby zaschly a pokračovaly dál a díky tomu se pak sousední barvičky začaly do sebe rozpíjet. Celkově hodnotím celou akci jako mimořádně vydařenou a i děti, které se jí nemohly dočkat, si ji po zavěšení obrazů do „obrazárny“ nad schody nemohly vynachválit.

Moc nás to spolu bavilo, tak možná tip i pro někoho dalšího s menšími dětmi, pokud jste ještě nezkoušeli… .-)

Krásný den

A.