Úvodem krátká pohádka o tom, kterak jsem to letos prokaučovala s diářem. To máte tak, když si jeden rok zapomenete napsat Ježíškovi. No a on se Ježíšek tak nějak nedovtípí sám… Ale řekla jsem si nevadí – jak jsem letos doma na rodičáku a tři schůzky denně se mě už nějak úplně netýkají, třeba ho hned tak nebudu potřebovat. A tak se stalo, že jsem se do krámu vydala až na konci února. Naivně jsem si myslela, že tou dobou už by třeba mohly být ony očíslované knížečky i zlevněné. Tak nebyly. Tedy jakože nebyly vůbec 🙁 Obešla jsem čtyři prodejny – papírnictví, knihkupectví… a nic. To torzo, co jim tam na pultě zbylo, čítalo několik kousků velikosti menší encyklopedie (vždy dumám nad tím, pro jakou cílovou skupinu se ty megaobr diáře vlastně vyrábějí – kdo chce tohle nosit v kabelce?) a několik kousků lunárního typu (až tak moc “ezo” zase nejsem), takže nakonec ještě nejpříhodnější se jevily ty s infantilními obrázky na titulce od značky Albi. Moje zoufalství narůstalo. Nakonec po dvouhodinovém utrpení jsem objevila v horní polici knihkupectví zahrabaný jeden, který vypadal alespoň jakš takš obstojně, a tak už jsem ani neměla sílu brečet nad jeho cenou a byla ráda, že mám vůbec něco. Ale znáte to. Diář je něco osobního. Je to jako oblíbený parfém nebo kabelka. Tenhle nebyl. Byl sice hezký, ale nebyla jsem to já. Tížila mě představa, že ho budu muset vytáhnout na veřejnosti. Něco jako když si vyjdete do společnosti v cizích šatech (toto se mi vlivem nešťastné události jednou stalo a ačkoli ty šaty byly hezké, já byla celý večer nervózní jak pes!). A tak jsem si nakonec řekla, že takhle to nechat nemůžu, a rozhodla jsem se ušít si na něj obal. Celý postup jsem nafotila. Byl to “piece of cake”, takže předpokládám, že kdo alespoň jednou v životě seděl za šicím strojem, nejspíš ho nebude potřebovat. Nebo vymyslí i něco sofistikovanějšího, než já – věčná švadlena začátečník. Ale kdyby náhodou se to přece jen někomu hodilo, tady je:

Budeme potřebovat jen pár věcí:

– kousek filcu (já měla šedý melírovaný z přírodní vlny a byl to pozůstatek z čalounění houpacího křesla, které znáte z tohoto příspěvku)
– vzorovanou bavlněnou látku (opět ze zbytků po jiném tvoření)
– dřevěný knoflík (v mém případě průměr 2cm)
– kulatou gumu (stačí tak 10cm)
– nůžky
– nit
Začneme tím, že si ustřihneme filc. Já šila na diář velikosti 10x15cm. Doporučuji si filcový obdélník nejdříve udělat větší a pak v průběhu šití rozměr dolaďovat, aby byla jistota, že diář do obalu pěkně zapadne. Filc má tu výhodu, že ho lze kdykoli bezbolestně šmiknout, není třeba nic obšívat 🙂
Pak si ustřihneme z bavlněné látky tři obdélníčky. Dva budou sloužit jako klopy na zasunutí diáře – ty jsem udělala o hrubém rozměru 19×6,2cm. Třetí, menší, bude tvořit kapsičku na propisku. Ten jsem udělala 10,2×6,2 (proč tak divné rozměry, to se mě neptejte, já šiju hrc prc od oka a takhle mi to nějak vyšlo :-D)

Pak si začistíme okraje. Já si je před šitím vždycky pořádně přežehlím. To mi připadá jako nejdůležitější bod programu (a taky největší nuda a otrava, ale musí to být). U kapsičky jsem všechny okraje dvakrát podehla, aby se nic netřepilo, až se tam bude zasouvat a vysouvat tužka nebo propiska.

U oušek jsem dvakrát podehla pouze horní a dolní okraj, boční jsem nechtěla mít tak tlusté a zdálo se mi, že nebudou tolik namáhané, a tak jsem je jenom obentlovala a přehla. Ten volný jsem chtěla mít hladký a bez švu, ovšem to se neukázalo šťastné, protože se to rozevíralo, a tak jsem ho ještě uprostřed délky pojistila krátkým švem.

Když toto máme připraveno, zbytek už je dílem chvilky. Přišijeme kapsičku.

  Následně jednu klopu – nejlépe tu přední. Pak si vyznačíme polohu knoflíku a ten přišijeme ručně. Chce to trochu práce ho všívat s již přišitou klopou, ale já to udělala obráceně (tedy nejdřív knoflík a pak klopa) a to se neukázalo šťastným, protože patka stroje po knoflíku skákala, měla problém ho obejít a šev pak nebyl žádné terno).
Teď zkusíme cvičně nasunout do klopy diář a vyzkoušet, jestli je filcový obal tak akorát velký. Případně jej zkrátíme. Následně přišijeme druhou klopu. Nezapomeneme před přešitím do švu strčit gumičku, která vytvoří ucho na zapnutí obalu. Já si polohu označila špendlíkem, gumičku nasunula, až když jsem při šití dosáhla požadované polohy, přešila přes ni, pak nastrčila druhý konec (ještě jsem otestovala, zda je ucho velké tak akorát, aby obešlo hranu diáře a obtočilo se kolem knoflíku), přešila přes ni, a pak dala zpětný chod a ještě dvakrát přešila tam a zpátky, aby se dosti namáhaná gumička ze švu nevytrhla…

No a voilá – na světě je obal na diář. Praktický a jednoduchý, tak, jak to mám ráda. Autorům diáře se omlouvám, že jsem obrázek fantasmagorického ptáčka takto schovala, ale teď konečně jsem to já. Můžu začít plánovat svůj rok 2017. Jaký asi bude?…