Mám občas pocit, že se závěr mé rodičovské dovolené začíná nápadně podobat závěrům mých těhotenství. Porod jsem tak dlouho v mysli odsouvala na „až za dlouho“, až už mi život s břichem tak přerostl přes hlavu, že jsem se na něj začala těšit. Nebo teda spíš na to, co bude po něm.
Mám před sebou poslední rok doma a snažím se ho co to jde užívat. Jen mám čím dál tím víc pocit, že se už potřebuji nadechnout, strávit půlden sama (rozumějte v práci:)) a na holky se odpoledne těšit. Přece jen jsem doma osm let, a to už je pěkná doba.
Bude to náročné a mám ze spousty věcí, které za rok nastanou, strach. Velký strach. Ale asi to všechno tak nějak správně funguje, že už se na dost věcí i těším.
Zatím si pro sebe kradu jen chvilky, nečekané okamžiky klidu během dne, kdy se holky zaberou do hry. Nebo své šicí odpoledne, kdy se můžu zavřít ve svém šicím pokoji. Úplně nejvíc si lebedím, když se holky i s mužem vyšoupnou někam ven a všude je ticho. Ticho a šicí stroj, můj největší relax..
Moje radost včerejší – čerstvě došitá kabelka na objednávku – sestra této kapičkové.
A moje radosti posledních týdnů – každý týden se snažím ušít jednu kabelku takzvaně na sklad.
Od včerejška jsou všechny dostupné na Fleru.
