Je to tady. Děti se těší, rodiče mají často spíš úzkost. Začala pro nás škola. Jistě i pro mnohé z vás.

Nevím jak vy, ale já nemám ty nejlepší vzpomínky na základní školu. Jenže já jsem byla úzkostlivé dítě. Učivo jsem zvládala, o to ani tak nešlo, ale ty vztahy, testy, zkoušení, známkování... Jenže každé dítě je jiné. V tomhle směru to naše po mně není, má tatínkovu povahu. Odolnější, veselejší, průbojnější. Věci si moc nebere, je do všeho zapálená, nestydí se. V situacích, kdy já bych brečela, ona zachová klid nebo mávne rukou. 


Uplynuly tři dny, takže těžko cokoli hodnotit, snad jen první dojmy - a ty jsou dobré. Slečna je spokojená. Zvolili jsme klasickou základní školu poblíž domova, bez složitého dojíždění. Vypadá to, že první rok bude o slovním hodnocení. Má ve třídě kamarádku a spolužáky ze školky, moc milou paní učitelku, snad i dobré obědy, kroužky na výběr. Já vymýšlím svačinky, které chutnají, krabička se mi vrací prázdná a s pochvalou. Těch informací bylo zpočátku hodně, pomůcek v seznamu taky, ale zvládlo se to. 

Vím, že to bude jako na houpačce, ale takový je život. Co je podle mě důležité? Z pozice rodiče nepodceňovat ty dětské obavy a problémy, jakkoli nám přijdou malé. Ono je to v poměru k věku. My jsme snad rodiče, kteří mají pochopení, naslouchají a známky nás moc neberou. Sice je nemůžeme ignorovat, ale jaksi víme, že to o nich v životě není. Nějak to prostě zvládneme. 


Jak proběhl začátek školy u vás? U nás je teď takový klid před bouří, září teprve začalo a bude zajímavé. 

L.