O něm ...


Já a on.
Přitahoval mne od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděla.
Ani setinu vteřiny jsem neuvažovala, že bych ho přenechala jiné ženě.
Nebyl výjimečný, nebyl atraktivní, ano, byl obyčejný.
V momentě, kdy mne poprvé objal, obkroužil kolem mé kůže, cítila jsem spojení.
Žádná zbytečná gesta, žádná marnivost, pomalá, klidná fascinace.
Nekousal. Neškrabal. Neobtěžoval.
Pustila jsem ho do svého života a odmítla se o něj dělit.
Ani má jediná dcera neuspěla, prahla po něm. Slyšela rezolutní NE.
Dny, týdny, roky a my dva stále spolu. Sounáležitost získaná, hýčkaná, protěžovaná.
Když jsem potřebovala svobodu, vyvětrat jiné, laskat se s jinými, trpělivě čekal.
Navoněný, hebký a stále fešný. Bez známek žárlivosti, hašteření, bez napětí.
Netuším, kdy se stal nejdůležitějším.
Talisman, držák, podporovatel, věrný kámoš ?
Dívám se na fotky z Říma, je tam. Listuji albem z Madridu, je tam.
Piju kávu s vnučkou na letišti, je tam. Nemohla jsem najít lepšího.
Hladím ruku příteli, je tam a nežárlí. Tiše přihlíží a hřeje.
Sedím ve vlaku, pozoruji krajinu a jako dítě se nemohu dočkat svého rodného města. Jasně, je tam.
Hlídá mne, střeží mou roztěkanou duši, nejednou jsem ho ponechala osudu.
Nevzdal to, vždy se mi vrátil do života.
Je mou součástí a až mne jednou opustí, bojím se, ztratím jistotu.
Co když ten nový nebude důstojný nástupce ?  Co když bude kousat a nepůjde prát na 40 °C ?
Já a on. Můj černý svetr.




Jsem ženou marnivou, kterou občas převálcuje konzumní společnost.
Musím mít skvělou náladu, plnou peněženku, dobré boty a pocit, že zbořím svět.
Pak mohu nakupovat, shopovat a být promiskuitní nakupovačkou.
Prohlížím regály, pulty. Zkouším, oblékám, svlékám, lobuji a nechávám se zdolat jako nejvyšší hora světa. Laškuji s personálem butiků, rozšafně koketuji a svádivě přihlížím do velikých zrcadel, zda ten Milan vyleze nebo ho pěkně schovám.
A proč to vůbec dělám ? Proč nakupuji, proč se pídím po obchodech ? Proč plním almary nebo botníky ?
Dívám se na fotky hor, od moře, z letiště. Prohlížím si album z útesů plných tropických rostlin, listuji
snímky z cest a dovolených.
A všechny mají společný jmenovatel, společné pojítko. Sedí, stojí, leží tam blondýna a má černý svetr.
Vůbec netuším, kdy se můj společník stal sázkou na jistotu, kdy mi začal evokovat pohodu, komfort a stal se nepostradatelným. Mám mnoho svetrů, svetříků, pulovrů a jen jeden je cestovatel.
Tahám po světě těžké kufry, tašky plné oblečení, platím za nadváhu zavazadel a vůbec netuším,
proč ?
Někdo si na krk pověsí amulet, do kapsy schová pro štěstí kamínek, kaštan, utrhne na louce čtyřlístek. Oblékám bez patosu, vždy na jistotu, černý svetr.
Já, on a náš je svět.