Diskrétní zóna ...


Otec pilot vládní letky v hodnosti major, matka generál. 
Stačil jediný pohled a okamžitě jsem uvolnila místo staršímu.
Při vystupování jsem dodržovala odstup, nelezla nikomu na záda.
Můj prostor, jejich prostor. Jediné, co mohu, přidat pozdravení.
Chtělo by se říct, chudák dítě. Takové šarže, takový dril, ale právě díky nim ...
Jsem vychovaná.

Stojím u vkladového terminálu. 
Můj prostor, má chvíle. Vkládám kartu. První číslo, druhé číslo, za zády cítím dech.
Stojí vedle mne dítě a dívá se na klávesnici.
Otáčím se, nechápu.
Hlasitě oponuji a žádám odchod. Důrazně žádám opuštění mého prostoru.
Zadávám další číslo, třetí v pořadí. Čtvrté číslo pin kódu a za zády mi stojí opět to samé dítě.
Ve stejné vteřině se střetnou oči mé a dospělé ženy, zodpovědného doprovodu, žádám okamžitý odchod z diskrétní zóny.
Otevírá se okénko, vkládám celodenní tržbu. 
Celá vřu, pulzují mi spánky, vzteky se klepu.
Jak omluvit zoufalou nevychovanost již staršího dítěte ? Vysvětluji, že toto ve slušné společnosti nelze, o bezpečnosti nemluvě. Vše má svá pravidla včetně zadávání pin kódu.
Místo omluvy, místo korektního chování se mi dostává příjemné odpovědi.
Abych se neposrala.

Toaleta a veřejná ? Vykonat potřebu, po kávě v určitém věku, nutnost.
Kalhoty na půl žerdi, kalhotky u kolen. Hluboký předklon.
Rány pěstí do dveří.
Obsazeno. Hlásím.
Opět rány pěstí do dveří.
Vytočená na maximum, nevymočená, skoro počůraná.
Chraplákem vzteklým hlásím již potřetí. Obsazeno.
Naštvaně natahuji spodní prádlo, kalhoty. 
Umývám ruce a stále nechápu ? Proč ?
Mluvím jinou řečí ? Chci moc, když žádám při výkonu potřeby klid, žádám diskrétní zónu ?
S otazníky v očích otevírám dveře a dostává se mi ještě příjemnější odpovědi.
Vypadni, spěchám.

Cítím pot. 
Pach nemytého těla oblečeného do syntetického materiálu. Třaskavá kombinace.
Ustupuji vpravo. On také.
Ustupuji vlevo. Smrad také.
Vybočuji z řady stranou, můj stín též.
Mačkám si kabelku na své útroby, proč zrovna po obědě ?
Žaludek lítá nahoru, dolů.
Ta fronta na poště je nekonečná.
Těším se až budu na řadě. Až přistoupím k okénku.
Až se zbavím pachu. Toužím překročit žlutou čáru diskrétní zóny.
Už, už. 
Smrad je přede mnou, za mnou mlha.
Dostává se mi rozhřešení.
Nečum, ty krávo.

Jsem opravdu jiná, když nechci sdílet pin firemní platební karty ?
Jsem zvláštní, když nechci sdílet svou intimní potřebu ?
Jsem výjimečná, když se nechci tulit v oparu nemytého lidského těla ?
Umíme brát na zřetel něčí soukromí, dokážeme být taktní, vychovaní ?
Můj táta major, máma generál a naučili mne respektu.
Můj prostor, tvůj prostor a občas drsná výchova, ale vyplatilo se.
Já totiž umím ctít diskrétní zónu, asi jsem vychovaná ...