Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány ...
Neobjímám své milé, s pokorou přijímám.
Nevídám svou vnučku v karanténě, bolí to, s pokorou přijímám.
Nepiji kávu se svými přáteli, nesmějeme se, s pokorou přijímám.
Příroda usíná, barvy se tenčí, světla se nedostává, květy už nevoní, nefňukám, přijímám.
Neletím krajinou, neobdivuji mořský příliv, nehladím oblázky horkou rukou, bojím se, přijímám.
Neslýchám hučet horské prameny, nefuním do kopců, krajina se uzavřela do zvláštního ticha, jsem sevřená a přesto s pokorou přijímám.
Neusmívám se, schoulená za kusem látky, sama, bože, tak zoufale sama, hrdě a s pokorou přijímám.
Tak už se směješ ?
Nevezmeš mi mé blízké, nesebereš mi ty krásné momenty, kdy ve svém náručí objímám svou dceru, svou vnučku.
Budu pít kávu se svými kamarády, poletím s větrem o závod horskou loukou, snad po sté si sednu na zadek z překrásného západu slunce, který bude olizovat horizont s příslibem další horkého dne.
Krajina se zase oblékne do barev, do vůní a budu se zase smát, hrdě a radostně, protože přesně tak toužím žít, bez kusu látky, bez symbolu.
Stále se směješ ?
Ale ano, můžeš mi vzít všechno.
Jen jedno, mi nikdy nevezmeš ... NADĚJI.
Sám veliký Woody Allen mi pomohl s nadpisem.
Můj archív nabídl bohatý sortiment fotografií, barevných, protože v některých současných situacích, okamžicích se nám svět stává černobílým.
Přeji všem jen zdraví a tu naději, tu nám fakt nikdo nevyfoukne ...
