Na houpajdě v ráji   21.5.-výlet do Pentland Hills, hledání mých plic, ovečky everywhere, ráj

Na klasičku dávám svojí cestovatelskou snídani v podobě ovesný kaše a na nějakou chvíli pak bořím nos mezi stránky právě rozečtený knížky. Takový pohodový ránko a nabírání sil před výletem s Lukym.

V 11 hodin vyrážíme vstříc novým zážitkům, čerstvýmu vzduchu a postupnýmu selhávání mých plic – vzhůru do Pentland Hills! Z Edinu blíž k Pentlandům trvá cesta busem asi 20 minut. Zadky máme usazený ve druhým patře autobusu, takže kochačky zajištěný.

Stojíme před prvním a zároveň nejnechutnějším kopcem, pro začátek vcelku vostrej rozjezd. Je to teprve 50 metrů, co na sebe s Pentlanďákama házíme očka a já chytám už asi 5. dech. Takový šoky moje srdce a plíce nedávaj. Kdejakej kuřák by si tuhle část trasy hodil sprintem. Smutný, Lůca, smutný. Každopádně vám přináším takovou malou radu do života. Vybírejte si na výlety parťáka úměrnýho svý velikosti, ne 2x vyššího než jste vy sami. Pak se totiž může stát, že místo procházky máte úseky hodný maratonu. Zatímco Luky udělá krok 1, já za tu dobu zvládnu 3. Neustále hledám výhody toho bejt malá, po 22 letech pořád marně.

Společnost nám dělá nááádherný počasí, to znamená polojasno a žádnej fujky pařák, aby bylo jasno, co se nádherným počasím v mojí řeči rozumí. Výstup na první kopec je fakt na medaili, ale ty výhledy, oh maaan, ty za to vždycky stojej! Jestli byl Edinburgh z Arthur’s Seat jak na dlani, odtud je nejmíň na 10 dlaních.

Cestou necestou, pokračujeme dál a všude kolem nás pobíhaj ovečky, milion oveček. Procházíme jejich výběhama, sem tam je nutno přelízt nějakej plot s ostnatým drátem (Luky, půjč mi ty tvoje dlouhý nohy, sakra!), takže o adrenalin a zpocený čelo z toho, jestli plot přelezu bez újmy nebo se mi drát rozhodne zaháknout na nelibých místech, taky není nouze. Ale ta volná příroda tady, to je fakt něco božskýho. Ticho. Klid. Nikde ani noha, jenom ty naše v zablácenejch pohorkách. Tohle krásno doprovází cvrlikání ptáků a dělá z něj tak učiněnej ráj! Bez čeho bych se ale s klidem v srdci obešla, jsou ty mušky, který se rozhodly zvedat mi tlak po zbytek cesty. Nejradši mám ty, jejichž existence na tomhle světě spočívá snad jenom v poslání lítat mi 5 cenťáků před ksichtem a následně se po každým mým zuřivým máchnutí dlaní vrátit na stejnou pozici. Co je o kus větší pecička? Že moje vlasy zastávaj funkci cukrový vaty pro tyhle malý (ani snad neexistuje vhodný sprostý slovo). Zároveň si na mně chtěl Luky vyzkoušet focení portrétu, tak ho jenom informuju o tom, že mám ve vlasech asi miliardu mušek, na fotce nás teda bude o něco víc. K portrétu naštěstí nedošlo. Ďáblu dík, není o co stát. Fotit rajče připravený každou chvíli explodovat a stát se tak rajčatovým protlakem, zdá se mi jako cokoliv jenom ne výbornej nápad. Aneb kopce a můj okysličující se systém.

Přicházíme na rovinku (aleluja!) s lesíkem. Lukymu není moc dobře, takže si jde zchrupnout na nedalekej spadlej kmen stromu a já se chystám mazlit ovečky (čti hrát si na honěnou, kdy já se přiblížim o metr blíž a ony o 10 metrů dál). Chvíli tady s ovečkama začínáme rozjíždět docela nadějnej sheepmodeling a pak prostě jenom čumim na tu nádherku kolem. Luky pořád chrupká a já nacházim houpačku na stromě. To by bylo, abych jí hned nešla vyzkoušet. Při lezení na ní přemýšlím, jestli se dřív utrhne ten provaz, na kterým houpačka – klacek – visí a moje záda se tak pomazlej se zemí nebo jestli jednou nohou nalezu na houpajdu a druhá strana klacku mi vypíchne oko. Naštěstí ani jedno. Tak si tady jen tak jsem. Houpu se na houpajdě a díky nepříjemnýmu sezení na ní se mi pomalu, ale jistě, odkrvujou nohy. Idylická chvilka.

Čumim jak pučisko na okolní louky ozářený sluníčkem, který se na nás občas zakření zpoza mraků, poslouchám „beee“ zprava a „beee“ zleva – ovčí abeceda je vskutku složitá záležitost – a jsem tady a teď a je mi neskutečně nádherně. Fakt že jo.

Růženka Luky se probral a vyzývavým pohledům houpačky taky nedokáže odolat. Následně scházíme dolů loukama na autobusovou zastávku. Procházíme kolem zemědělský fakulty, která se pod Pentland Hills nachází a je úžasná, ale nechápu, jak se tu můžou učit. Já bych pořád čuměla z okna jen na kopce a ovečky.

Uspávajících 20 minut cesty busem je za náma a doma jsme v cca 16:20. Whaaat? Myslela jsem si, že budou maximálně tak 3 hodiny odpoledne. Ale v pořádku, stejně jsem totál KO, takže už jsem schopná se jen válet v posteli, myslet na večeři a přemýšlet nad tím, kam vyrazím zítra. Pro jistotu čekuju i zítřejší předpověď počasí a volba je jasná…vstávačka na východ slunce na Portobello Beach.

Dnešních 13,5 kiláků mě příjemně zničilo, obzvlášť s tím převýšením, který mělo pořádný grády!

A tak to mám nejradši.

Tak zejtra na pláži, přátelé!

 

L.