…nemůžu dospat… ještě na chvilku usni prosím… no taaaaaak… uf to je horko… kašlu na to, vstávačka… dnes je den D – jsem pevně rozhodnutá… koupelna – vážný odhodlaný výraz v zrcadle (to dáš) 😀 Dávám si mega snídani, abych měla hodně energie a už jen stepuju, kdy se ta moje Šípková Růženka probudí – když už to nemůžu vydržet, příjdu k jeho posteli (leží na patře), opřu se loktama o matraci, civím na něj jako pejsek, funím mu nenápadně do obličeje a čekám na jakýkoliv pohyb (haha nenávidí, když tohle dělám 😀 ) …no tááak…no tááák…jo jo jo hejbnul se…jo jo jo otevírá jedno oko – hurááá žije!!! 😀 Jeho první slova mi ale zlomí srdce – „Dnes asi surfovat nebudeme…“ Cože? Jak to myslí, že nebudeme – já jsem ready!!! Že je prej namoženej, nebo co – co to plácá?! 😀 vždyť se tam jen čvachtal ve vodě a klouzal na vlnách – phe… „Ale já chci a chci!“ stojím si za svým – tak prej se na mě bude koukat z pláže – no tak to ani nápad – se mým začátečnickým uměním (padat) nikdo bavit nebude… „Tak já půjdu sama!“ … hmm to neprošlo … „No tak jooo tak si klidně zůstaň na pláži a čti si knížku – i když ležení na pláži nesnášíš – hlavně už vstávej a jdem… Co myslíš tím, že jsi se teď probudil? …ale nepotřebuješ čas na rozkoukání… chjóóo… a teď? …a teďka? ….pfffffff…“
Konečně stojime před surfařským krámkem, vysvětluju pánovi, že jsem jako úplnej začátečník – jojo úplnej pane, to víte my v ČR moře nemáme 😀 – zachází někam dozadu a vychází s mega obrovským modrým prknem (haha to ani neobejmu) – je to nějaký lehký prkno – takže se na něj nedává ani vosk a vysvětluje mi, že je to dobrý na naučení balancování – jasněěě (nějak se začít musí) a vůbec se nestydím, když si to kráčím ulicí s tou dvakrát tak velkou obludou než jsem já sama, když si kolem choděj vymakaní pánové a slečinky v bikinkách, kteří si nesou svoje pidi moderní prkno v podpaží – čuměj, fanděj mi a já je s úsměvem ignoruruju. 😀 Vůbec se necejtím trapně 😀
Tak jo – odložím drahého do stínu „jéée mravenci“ – haha tak tady bejt přece nemusíš – ani mravenci nezabrali, zůstává – to bude trapas… Jdu na místo, kde jsou vlny menší (se nemusím utopit hned první den, že 😀 ), hele další monstrózní modrý prkna – to budou moji kamarádi „začátečníci“ – ale mají výhodu … ehm instruktora (předstírám, že mám vše v malíku a očumuju, jak je učí na souši vstávat – hmm hmm takže do kliku, levá pravá a jsem tam – brnkačka 😀 ) Frajerka si jdu jen v bikinkách – vždyť tričko přece nepotřebuju, nejsem looser 😀 se ještě hezky opálím… Přidělávám si prkno sucháčem ke kotníku (jsem si nikdy toho zařízení nějak v telce nevšimla 😀 ale je to logický, hehe by mi to prkno asi uplavalo 😀 )
Tak jsem ve vodě, no stress… Plácnu se na prkno (snadný jako facka) a pádluju – ty vago se skoro nehejbu – asi je to rozbitý 😀 – mi nikdo neřek, že na tom velkým prkně to jde hůř… Tak jo, sem ready – kde je ta vlna teda? Furt nic… Hele něco se valí… nejde mi se otočit…hmmm pozdě…tak další…zase nikde nic… Ty vago, to je opruz… Hele, hele… Pádluju, pádluju, nehejbu se, couvám…plesk… Aaaaaa… Nic, stojim na místě a vlna si to krásně štráduje ke břehu a někteří modroprkňáci se na ní hezky vezou – ty vago – asi je něco blbě…
…po 40ti minutách… mám odřený kolena a břicho z věčnýho šplháni se na prkno – v té slané vodě to není zrovna slast – štípe to… ale nevzdávám se… číhám na další vlnu… joooo do kliku, levá pravá – hurááá stojííím – hmmm, to je fajn že stojím na prkně, ale ta vlna mě nějako zapomněla vzít s sebou, takže jak idiot stojim uprostřed klidné vody v naprosto precizním postoji v podřepu – do pr…se na to můžu…jak to může někoho bavit… Jdu si pro tričko, jako mentoš si ho strčím do spoďárů od bikin (můj čtenář na mě naštěstí nekouká – je zabran do třetí knihy „Boje o trůny“ – ještě že tak… )
…1,5 hoďky – tak jooooo postavit se už nějako umím, ale nějak neumím vyčínout ten moment, kdy se postavit, nebo jak pádlovat – prostě mě ty vlny nemaj rády a ne a ne mě vozit 🙁 jsou teda pěkný labutě – jsem demotivována ostatními, jak jim to jde – chjo… Další vlna, připravit…klik..levá pravá – jedůůůů, řvůůů, pištííím – prostě o mě všichni vědí – trapka 😀 – otevřená huba dokořán (nejraději bych na tom prkně skákala radostí) – po 3 vteřinách padám do vln, které mě semelou jako v pračce – vyskakuju z vody „Hurááá!!!“ Je mi úplně někde, co si o mě ostatní myslí 😀 jsem prostě KingKong dne!!! Ještě jsem se párkrát sklouzla a pak jsem to únavou a hladem vzdala… ale prkno si nesu… ehm mi Steve nese… do hostelu, třeba se ještě odpolko najde síla 🙂
Konečně si po dlouhe době nakupuju věci na salátek, který si na hostelu připravím a mlaskám si u toho na celý kolo – hmmmmmm mně se po té králičí stravě tak stejskalo!!! Ležím v houpací síti a neposedně se vrtím… né já se prostě jen tak nevzdám… Beru tu těžkou obludu, políbím drahého a sama si to statečně štráduju na pláž – však já na to příjdu! Když tam dojdu mám ruce vytahaný jak opice a teče ze mě jako z vola… Příliv přinesl větší vlny, snad to půjde snáz… Frajersky si omotávám sucháč kolem kotníku – jako bych to dělala roky a šup do vln… Váženi přátelé – ještě že jsem šla – pecka!!! Jsem to nějako vychytala… Vidím vlnu – je sice dost daleko ale pádluju jako pako ke břehu – přichází okamžik, že mám pocit, že stojím, vlna si mě nabírá, soustředím se na moment, kdy se vlna láme… klik… postoj… a jedůůů jako boss …asi 5 vteřin 😀 a pak padám do rozbouřené vody. Někdy se dostanu jen do polokleku – prostě ta zadní noha ne a ne zabrat – ale držím tak snadno rovnováhu a tak se tak vezu docela dlouho – to mě fakt ba 😀 někdy mi ruce vypovědí službu a na nějaký klik mohu rovnou zapomenout, tak si to vesele štráduju na břiše skoro až na břeh (mimochodem, kdyby to nevypadalo tak blbě – naprosto by mi ta „břišní klouzačka“ stačila ke štěstí 😀 ale příjdu si jak vytlemenej rozvalenej lachtan 😀 ale dojedu vždy až na pláž 😀 ) Super odpolko!!! Mám dobrej pocit a zítra jdu znova!!!! Než se doplazim s prknem ke krámku, necejtím ruce – prodavač se směje a ptá se jak to šlo… Haha popisuju a on mě tam nutí klikovat na zemi a ukazovat co a jak – no nenéée…
Drahému nadšeně popisuji svoje úspěchy – ale ten už se kroutí hlady – no jooo furt – sprcha, vyšňořit se – běžíme okouknout západ sluníčka… Nepopsatelný okamžik – všechno ztichlo… dokonce i surfaři leží a nebo sedí na svých prknech a zírají na rozpoštějicí se žhavou kouli v dálkách obzoru… romantika jak má bejt – ale hlad je hlad!!! Jde se na Sushi – já vím, že máme šetřící režim – ale vždyť víte jak – taková krásná restauračka a ták… 😀 Mňamózovatý to bylo, jen máme furt nějakej hlad 😀 Tak nic, jde se vedle – ten můj prostě miluje milkshaky – a na tom ostružinovým tu fakt ujíždí 😀 mno, ale já chci něco čokoládovýho, přece!!! Jde se do supermárketu… „Hele Leni – Nutela!“ „Proč mi ji ukazuješ, vždyť víš, že bych neměla!?“ „Ale vždyť jsi na dovolené, miláčku!“ – takže aby bylo jasno – vůbec jsem za to nemohla 😀 …sedíme v hostelu, koukám na film a pěkně si nabírám plné lžičky té dobroty – jsem zhubla, tak na mě ani nikdo blbě nečumí – maximálně závistí 😀 Nu nic, čas jít do hajan!!!!
No a teď teprva přichází to nej story!!! „Nastupuju v Rychnově do dopravního letadla… jsem letuška… pilot mrtev… sestřeluju rakety (jsem nevěděla, že dopravní letadla můžou střílet)… najednou zdrhám v ulicích neznámého města před úchyláky, mají mě, bojuju, boxuju, kopu…. “ Auuuuuuuuuu!!!!! …budím se nepředstavitelnou bolestí – Steve visí z postele jako netopejr a ptá se jestli jsem OK – vzbudila ho rána – jsem ležela na zádech a v zápalu boje mi vylítla noha a ve velkém výkopu jsem se břinkla o Stevovu postel – no ty vago – tohle ne!!!! 😀 Myslím, že o dalších snech ani vědět nechcete 😀 …to mám za tu Nutelu – a to jsem spořádala „jenom“ půlku 😀
Ráno je krušné, bolí mě úplně všechno – už chápu, proč drahý včera naříkal 😀 Ramena, ruce a hrudník namožené, žebra a kyčle otlačené od ležení na prkně a o odřeným břiše a kolenech už víte 😀 Dneska to mám vychytaný, po snídani klušu sama na pláž – opalovačkááá, když se vrátím, drahý už připraven na surfování – hahá na mě si to prkno nepříjde – legíny, sportovní podprda a tílko to jistí – a co že vypadam jak debil – si tu už museli zvyknout 😀 Dnes vyfasovávám podstatně menší prkno – už jsem za polovični frajerku – ještě ho ale stále nedám pod paži, takže ho zase krkolomě držím – až mám pocit, že mi ruce upadnou 😀 (Vůbec jsem netušila, že se surfařská prkna voskují – ale ne jako běžky ze spodu 😀 – ale z vrchu, abyste z něj neklouzali…)
Dnešek je masakr – vlny jako barák … Chytám je už jako profesionál – jen ten balanc na tom menším prkně nějako nedávám – takže, když už se postavím, je to vážně jen na pár vteřin… častěji se stává, že to nějak nevyvážím a vlna mě vcucavá i s prknem do svých útrob – takže jako bych dělala kotrmelce směrem k pláži – popředu, pozadu – kreju si hlavu a obličej, protože je mi jasný, že někde v tom masakru je i moje prkno (nedej bože jestě někdo další se svým prknem 😀 ) A co mě dokáže vytočit doběla – když ten můj hrdina drandí jako nej borec po vlně a pak jako největší king stoupne suchou nohou až na pláž – no to nene!!!!
Dnes je největším oříškem dostat se zpět na vodu – jdu, jdu a najednou vlna jak hrom – bum, zase kotrmelce a jsem zase zpátky na začátku… Sem tam to s prknem nezvládám a tak jsem schytala pár pěkných modřin všude po těle, ale nevzdávám se… Když už jsem po padesáty odhožená vlnou, mám pocit, že s tím třísknu …se slzama na krajíčku – doprčic, já chci jen na tu vodu!!!! Když už se tam konečně dohrabu – vyčerpaná, funící, hekající… jen ležím jako verliba a funím. Steve na mě křičí, že jsem moc daleko od břehu, že tam žádnou vlnu nechytnu – no vo to mi přece jde!!!! Potřebuju si oddychnout. Sedám na prkno okročmo – tak jak to dělaj machři čekající na svou vlnu – a kochám se situací…
…tenhle ocean ke mě nikdy nepřirostl – ani v Los Angeles, San Francisku dokonce ani na Novém Zélandu – ale až tady se mi vtisknul do srdce – konecně si ke mně našel cestu… Tímto cestováním se mi mění můj pohled na všechno. Doteď to byly dovolené s cestovkami do hotelových rezortů (což třeba Steve vůbec nezná), dny proválené na pláži a moře pro mě znamenalo – azurovou modř – jinak to nebylo moře… Proto mohu říct, že moje láska k Pacifiku určitě nebyla láskou na první pohled. 😉 Ale v okamžiku, kdy podlehnete, nestačíte se klanět hloub a hloub, před jeho majestátností. Jeho surovost a síla váš nutí chtít víc a víc… A při pohledu na náruč kamenných útesů, kterými je obkopen – víte, kdo je tady pánem!
…jak vám tam tak sedím – navená, umlácená, s od soli rozežranými rty a šklebící se proti sluníčku (mám z toho děsivé opálení – bílé vrásky – fuj 😀 ) – najednou přede mnou vyskočí z vody tisíce malilinkatých rybek a za nimi ryba jak hrom – div jsem neslítla do vody, jak jsem se lekla – záchvat smíchu – a pozoruju, jak si to vesele kolem nás skáčou 😀 chudinky bojují o holej život a já se jim tu tlemím…
Dnešek mi dal zabrat – s roztřesenýma rukama předávám prkno a do hostelu pochoduju jako retardovaná – jak to můj drahý nazval – aby ne – ruce vleču dva kilaky za sebou na rozbolavěných ramenech… zítra to už asi nedávám – vzdávám to…
Sprcha – večeři vážně vařim nohama 😀 (někdo tu měl krutou pravdu :-D) a do kómatu upadám už v osm hodin na jedné ze zdejších pohovek v altánku, v ten okamžik do hostelu přichází muzikanti – kytarista a saxofonista – no ideální pohodička 😀
Další den už konečně spím déle (aby ne 😀 ) a jelikož jsem hrdina i další dny pokračuji v našem rituálu – opalovačka a pak boj s prknem… Věřím, že bych si na ten život zvykla! Odřeniny už ve vodě nepálí, na prkno naskakuju s profesionalitou a dokonce jsem se naučila, jak se dostat i přes velké vlny na vodu (prostě a jednoduše – haha – když se na vás žene to monstrum, ze kterýho se mi ze začátku klepaly kolena a vy ležíte na prkně tak se i s prkmem převrátíte vzhůru nohama – pod vodu – a čekáte až se přes vás převalí a pak zpátky nahoru – náročné, někdy to nevýjde, ale z pravidla účinné 😀 Samotné surfování je kapitola sama o sobě… Řekněme, že každou vlnu chytnu… Někdy se na chvilku postavím – ale to chce asi více praxe… Takže padám a nebo se vezu v polokleku až na břeh (to mě baví 😀 )… Ale pokroky dělám…
Z pláže se vracim méně a méně unavená… Na hostelu máme neustále nějaké zajímavé hosty… Jako třeba obrovskýho mývala (který očumuje co by kde ukrad – miluje odpadkový koše a ledničky – už chápu, proč jsou na nich zámky 😀 ) halekajicí opičky (takový potvory malý a takovej randál) a sem tam se na zdejších keřích objevují kolibříci… Ach jo, nemůžu uvěřit, že zítra odjíždíme – mám to tu ráda – jak říkal Robert: „Tohle je ráj na Zemi – polonahé ženy kam se podíváš, slunce, moře, pláže..“ … a že vždy k večeru přiburácí bouřka, vůbec nevadí – alespoň se pročistí vzduch… Nu zítra „hurá“ do hor a deštných pralesů…