Pobyt v Cartagéně se stal takovou naší dobíjecí stanicí – spánek, jídlo, procházky okolo historického centra a po hradbách města – pohled na Karibik je naprosto uklidňující… Vítr který z něj vane se mi cuchá do vlasů a překrásně voní. Zanedlouho se budeme muset rozloučit – říct si: „Zase někdy… nashledanou…“ Trhá mi to srdce z hrudi – miluju Karibik, vše s ním spojené a já vím, že se určitě nevidíme naposledy…
Těchto několik dní bylo krásně stereotypních – a nakonec mi to vůbec nevadilo… Bohužel jsem ani jedno ráno nespala déle než do osmi – pokaždé na mě v kuchyni čekaly palačinky – jj furt jedny a ty samý palačinky, který dělají z prášku… – holt si to zpestřuju banánem – který na ně nakrájím a nebo je pěkně potřu ostružinovou marmeládou, kterou jsem si koupila v přepočtu za 30 korun v krámku na rohu. Mám pocit, jako by se naše mozky pomaličku restartovávaly – moc nekomunikujeme s okolím… žijeme si takovej svůj svět v zasklené krabici – prostě předstíráme, že tu nejsme… Asi je to normální – po dvou měsících, kdy jsme nonstop obklopeni milióny lidí, to prostě přijít muselo. Ležíme, relaxujeme, spíme, procházíme se, chodíme do jednoho překrásného krámku na ovocné smoothie – chutnáme nejrůznejší kombinace, sem tam si dáme večeři v jedné ze zdejších malinkatých restaurací. Jsou úplně všude – většinou jsme v nich úplně sami a majitelé jsou velice přátelští a snaží se nás maximálně pohostit tím, co dům dal. Často je jídlo maximálně odlišné od toho, co očekáváme (někdy jsme i zklamaní – asi to bude tím, že menu v angličtině prostě nemají 😀 a tak jen ukazujeme prstem), ale večeře v rozpočtu mezi 40 – 80 korunami se prostě vyplatí…
A je tu den odjezdu, voláme si taxíka na 10tou dopoledne – mohli jsme jet na autobusák zdejším chicken busem za 20,- Kč na osobu, ale to by znamenalo hodinu a půl s krosnami v totálně narvaném a smradlavém pidi busíku – ani nápad – raději zaplatíme 200,- Kč a povezeme se 45 min v klimatizovaném žluťáskovi 😉 Když vyjedeme z překrásného centra, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala – zjišťujeme, jaká Cartagéna opravdu je – divočina a džungle – prašné rozkopané cesty plné skůtrů a motorek – evidentně hlavní způsob dopravy v této zemi. Kličkují mezi taxíky – pruhy na široké cestě neexistují a každý si jede jak se mu zachce – jenom se nestačím divit a řidič se mi směje. Zástupy lidí se snaží přejít tuhle „dálnici smrti“ – je to naprosto nemožné… a najednou nám před auto skáče mladík s kartónem, na kterém je nápis STOP, div ho nesmeteme a jsem překvapená, že i za námi to ubrzdili. Ptám se, o co jde a řidič vysvětluje, že si tak mladík přivydělává – prostě tam stojí, a když se lidi složí a dají mu určitý obnos peněz, tak jim udělá takovej provizorní přechod – tak jak to dělají paní učitelky ve školkách – haha pamatujete ty bíločervené plácačky? 😀 Všichni vypadají ustaraně, utrápeně, upracovaně a né zrovna šťastně – to bude asi těma čtyřicítkama, co tu vládnou. Zahlédla jsem úžasnou vychytávku – vezmete kartón, vystřihnete doprostřed díru o průměru vaší hlavy a pak si to nasadíte na kšiltovku – no masakr!!! 😀 Asi nová móda, nebo co… 😀
Na nádraží vše probíhá až moc snadno – zabookované jízdenky prošly bez problémů a nalézáme do megakomfortního autobusu – no kdybyste nás viděli – ty vidláky: „Ty vago, vidíš to co já? Jako hele koukej, mám tady místo na nohy i když mám zadek až na konci sedačky!“ křičí Steve, když si hrcne i s batohem na naše místo a rozvaluje se jako král… „Ty vago hele a mají tu televizky jako v letadle – a ty hele fakt – ty sedačky jsou jak postýlka – koukej, jak moc se dají sklopit!“ div neuhodíme do nosu lidi, co sedí za námi. Koukají na nás jako na paka – jako bysme vylezli z pralesa a viděli autobus poprvé – no tohle je prostě luxus – a fakt tu je i wifi!!!! No to mě podrž – myslím, že těch 24 hodin nějako zvládneme 😀 – haha nic nemůže být zase tak dokonalý – ty maximálně úžasný filmy, co tu mají, jsou všechny ve španělštině – holt smůla 😀 Ještě že jsem připravená a mám na tabletku svoje 😉
Sedím u okna a kochám se pobřežím, po kterém jedeme směr Santa Marta – další město, které je jednou z destinací „baťůžkářů“ – my jsme se ale rozhodli pro přímou cestu do hlavního města – mimochodem, jednoho z nejnebezpečnějších na světě 😀 Uvědomuji si, že je tu ten okamžik, kdy musím Karibiku zamávat – bouří se a vzteká ve velkých nepravidelných vlnách – jejich pěna tančí po hladině a nese se neúprosně k písečné pláži, na které jsou opuštěné loďky rybářů, vane silný surový vítr, který prudce naráží do větví osamocených stromů. V dálce na obzoru se honosí mohutné mraky – kreslí si tam takovou krásnou fatamorgánu – znáte to, když si představujete – že to nejsou mraky, ale obrovské hory, které se chtějí dotknout slunce…? …ale počkat… ona to není fatamorgána… ony to jsou opravdu hory!!!! Woooow – přede mnou se pomalu rýsují obrovské kopce vyčnívajícího poloostrova… pod nimi se rozprostírá městečko, které se zdá tak malinké v porovnáním s masívem, který se za ním tyčí… – tak tady začínají Andy, přátelé… Kdo by to byl řekl, že se sem někdy podívám?
Za oknem se začínají objevovat malé vesničky – ale není to nic krásného na pohled, to mi věřte… Jsou to takové slumy – skoro jako znáte z indických filmů. Ano, opravdu to existuje a opravdu v těchto děsivých podmínkách lidé žijí. Je to domeček na domečku – teda jestli se tak tyto příbytky dají nazvat. Je to jedna malinkatá místnost, většinou bez oken, bez dveří… Děti si tu hrají v blátě a odpadcích – fuj, je to tu jako na smetišti, ale evidentně jim to nedochází a nikoho ani nenapadne ty odpadky házet na jedno místo… jsou prostě všude. V těchto nechutných ulicích jsou malé provizorní stánečky, kde zdejší rybáři prodávají dnešní úlovky… – alespoň, že to moře jim nějakým způsobem dává možnost obživy. Je evidentní, že tito lidé pravděpodobně neumí číst ani psát… jen tu tak živoří… je mi z toho zle… ale bohužel s tím nemohu nic udělat… Člověk by se bál mezi ně vkročit – to je tak o to chytit všechny nemoci, který znám… (a určitě i milion těch co neznám 😀 ).
Cesta utíká rychle a zanedlouho se začíná stmívat – to je vám vždycky takovej fofr – to není jak u nás – prostě sluníčko je a najednou není – no jo, vždyť už máme taky rovník nadosah ruky 😉 Autobus si to štráduje cestou uprostřed džungle, která už se hodně podobá Amazonským pralesům. Sem tam se objeví malá vesnička, která je plná retardérů (né, že by tam měli jeden – oni raději dají hned 6 retardérů za sebou, to víte, asi pro jistotu) – takže hopsáme a hopsáme a hopsáme. Nevím proč, ale zase zapli klimatizaci na plný pecky – mrzneme jako blázni – mám na sobě milióny vrstev a stejně mi je kosa – mám chuť brečet – jojo, je to fakt až tak zlý! Všichni se klepou, choulí, kašlou, posmrkují a drkotají zubama – ale řidiči ani na požádání teplotu nezmění – proč, to vám nikdo nepoví – asi nějaký nařízení. (Taky mě napadla varianta, že řidič má v přední kabině – která je od té naší oddělená skleněnou zdí a těsnícími dveřmi – stejnou klimatizaci jako my a aby neusnul při celonoční jízdě, tak si pouští co nejstudenější vzduch, co může.)
Každopádně, drahý si samozřejmě nevzal ani teplý ponožky – natož dlouhý kalhoty a tak kňučí. No ale já se vážně nebudu rozčilovat – to už snad ani nemá cenu. Snažíme se spát – je mi taková zima, že z báglu tahám kraťasy, ze kterých jsem se před nástupem do autobusu svlíkla a nasazuju si je přes kapucu od svetru na hlavu – no asi je na mě vtipnej pohled – nabalená jak eskimák, na hlavě mi trčí dvě nohavice a zpoza zipu mi kouká jenom zmrzlej nos… „Prosím, ať už je ráno… ať už je to zatracený ráno!“ kňučím…
Když se konečně začne rozednívat, jsem štěstím bez sebe… Zjišťuji, že jsme hodně vysoko v horách a výhled z výšky kopců je ohromující – dokonce v dálce vidím obrovitánskou horu s čepicí ze sněhu (no ty vago, vždyť jsme ještě včera hekali ve 40ti stupňovejch vedrech a teď vidím sníh!!!) Stevovi chytré hodinky hlásí 2 500m.n.m. – no tak to je teda pěknej mazec! Zastavujeme u stánků zdejších domorodců a k snídani si dáváme hovězí vývar – dostanete misku, ve které plave kost jak blázen, pár plátků mrkve, brambory a juka (joo joo ten dobrej kořen 😀 ) … Nic zvláštního, ale jsem šťastná za cokoliv, co mě zahřeje. Pak jen stojím rozcapená na sluníčku a chytám hřejivé ranní paprsky. Vzduch voní po podzimu – hmmm to mám ráda!!!
Zbytek cesty uběhne až nepředstavitelně rychle – opravdu těch 24 hodin nebylo tak zlých (nebo už si zvykám) – a my se objevujeme uprostřed monstrózního města v horách. Bogota je plná paneláčků a zděných výškových domů – tak jako u nás v ČR – až mě to překvapilo. Je zvláštní, jakou máme zvrácenou vizi o vzdálených městech – a ony jsou přitom tak nepředstavitelně podobná těm našim evropským… Tak tady žije 8 miliónů lidí… Tady je jedna z největších kriminalit na světě… Hmm, tak se pokusíme nepřijít k úrazu 😉
Na nádraží se stojí fronta na taxíky – u okýnka nahlásíme adresu hostelu, paní nám vytiskne lísteček s číslem taxíku, do kterého máme nastoupit (alespoň máme jistotu, že nás nikdo neokrade) a vydáváme se na 40ti minutovou jízdu na skoro druhý kraj města. Tak a jsme tu – unavení, smradlaví a hladoví … taxikáři zaplatíme v přepočtu 200 korun (a ještě si říkáme, jak je to drahý 😀 ) a zvoníme na dveře malinkatého hostelu, o kterém víme, že jej vlastní moc hodná rodina. Že mají horkou sprchu a k snídani dělají neuvěřitelné hody – jooo tady se nám bude líbit. Nemáme na nic sílu a tak si jen skočíme do zdejšího McDonaldu (Steve prostě musí ochutnat BigMeka v každé zemi – je to jeho rituál!) a pak už jen slibovaná horká sprcha a postýlka – a je nám fuk, že jsou teprve tři odpoledne – plán na zbytek dne je – dejchat! 😀 Steve si stěžuje, že ho bolej nohy a cpe se ibuprofenem – no bodejď by ne, když mu v autobuse zmrzly natolik, že je necejtil, vůbec nepije a přitom máme za sebou změnu nadmořské výšky o 2,5 kiláku… ale to pán nééé – vždyť jen před pár lety v Peru na rychlou změnu nadmořské výšky málem umřel a ležel s tím v nemocnici… Ach jo, je to prostě moje trubička…
