Tak jsme byli cestou na autobusový terminál v Bogotě zase obráni – mě bylo divný, že ten taxametr tomu taxikáři přeskakuje čísílka nějako moc rychle – no nic, zaplatili jsme ještě víc, než normálně – ale bereme to jako noční taxu – přece jenom je deset večer a městskou bysme si to určo neriskli. Stejně s tím nic nenaděláme – přivolání policisté by stejně ukazovali na čísla na taxametru, tak se nedá nic dělat. Terminál je opět obrovský, kdo by se divil, je to holt hlavní město a autobusy jsou tu hlavním dopravním artiklem – za celou dobu našeho cestování (kromě okolí Panamského průplavu) jsem nezahlídla vlak, nebo koleje – prostě tu vláčky nemají. A tak na blind (o hodinu dřív před odjezdem autobusu) jdeme k okénku a modlíme se, aby měli ještě volná sedadla – bohužel internetový rezervační systém bohužel nějako nepremával. Vše v klídečku – sedadla máme prý někde uprostřed busu (vzadu u záchodu by to byla sebevražda) a paní nás posílá do VIP čekací zóny této společnosti – jůůůů telka (ve španělštině), pohodlné sedačky, mega rychlá wifi a zásuvky… to by šlo. Po pravdě mě trošku bolí hlava a tak lupnu Ibuprofen a procházím se po třípatrovém obrovi… Policisté zastavují hodně lidí a prohlížejí jim věci – jsme měli štěstí – takovej opruz. V pekařství si kupuju nějaký houstičky – mladík, co mě obsluhuje na mě mrká a snaží se mluvit anglicky – no teda, to je koloušek – co na mě (unavené a rozčepýřené žábě) vidí?
Po hodinovém čekání a vystátí dlouhé řády se pomalu soukáme do autobusu – opět krásné pohodlné sedačky – sice bez televizek, ale beztak nám byly k prdu. 😀 Jsme unavení a tak se uvelebíme a snažíme se spinkat – ale bohužel nám není přáno… Nevím proč, ale pouštějí nějaký španělský film na DVD na velké obrazovce a řve to ze všech repráků na plný pecky – holt musíme to vydržet až do konce, i když se v tuto pozdní noční hodinu všichni snaží spát a film stejně nikdo nesleduje. A když už ho konečně vypnou tak se ze zadu začne ozývat pláč dítěte a ne a ne přestat… ach jo… když už je konečně ticho, upadám do klimbavého spánku – znáte to – sem tam se vzbudíte tím, jak se kácíte na stranu a tak. Steve se třeba budí se sklopenou hlavou a jelikož má vždy při spánku otevřenou pusu, tak slintá – haha takže sem tam slyším, jak usrkává ten mega slint, kterej se mu táhne z pusy skoro až na gatě. 😀 A jak tak spím, tak mě najednou drahý asi cca v 6 ráno budí – má slzy v očích a snaží se mi něco říct, snažím se protestovat, ale asi je to důležitý a tak se snažím probudit z prapodivného kómatu a vnímat… No musel mi to zopakovat dvakrát a už mám slzy v očích i já a oba se zalykáme smíchy… No tak poslouchejte!
„Jsem potřeboval strašně moc čůrat a tak jsem se teda rozhodl, že se vydám do té – smradlavé kabinky smrti – a tak ti tak čůrám, mžourám očima… a najednou autobus prudce zatočil, já jsem sebou švihnul na dveře, které se nějakým záhadným způsobem otevřely a já najednou ležím na lidech na poslední sedačce vedle záchodu – samozřejmě s pindíkem v ruce… ty vago, tak jsem se ti nějako najednou probudil a rychle vyskočil a zaplul zpátky na záchod a rozdejchával šoky… :-D“ Brečím – doufám, že vy taky 😀 Na otázku – jestli někoho počůral a nebo jestli ho někdo viděl, odpovídá, že neví a utírá si hřbety dlaní slzy z tváří – no to mě podrž!!! Už neusneme a jen koukáme z okna na probouzející se přírodu – vysoké kopce v dálce a zelená pole kolem.
Tak a jsme v Quitu – jako největší frajeři si to v plné parádě kráčíme ob jednu ulici za zdejší terminál – přece zase nebudeme platit drahýho taxíka – a hurá, povedlo se – taxi nás bere do hostelu za první námi nabízenou cenu. Město je obklopeno hradbou vysokánských hor – doprava je opět jedna veliká divočina – a hlavně to troubení – prostě tu troubí nonstop a všichni. Já už si na to zvykla – ale Steve si stále stěžuje. Hostýlek máme v krásném historickém místečku, majitelé jsou příjemní a ochotní. Ale opět tu je jedno veliké zklamání – náš vytoužený „private room“ je hned vedle společenské místnosti, TV je umístěná na naší zdi z druhé strany a i když jsme ve vnitru budovy – je tu jedno veliké okno – které vede právě do této místnosti – no co je tohle za výmysly?!. Joooo a postel je jako beton – to budeme pěkně rozlámaní. No nedá se nic dělat – holt, tady bude na pár dní naše „doma“.
Jsme hladoví a tak se hned po sprše vydáváme do centra na nějakou baštu – nevypadá to tu nejbezpečněji – ale přesto je tu krásně. Centrum města je rozděleno na historickou a nakupovací část – máme barevnou mapičku se smailíky – zelený usměvavý: vše v pohodě – oranžový polozamračený: dej si bacha a červený zamračený: ehm – zdrhéééééj!!! 😀 Tak jsme marně doufali, že v nakupující části najdeme něco „normálního“ k jídlu – a je to tady zas… Hodina a půl – oba hladoví, unavení a furt ne a ne najít něco normálního k zakousnutí… a jakmile narazíme na supermárket – navrhuji, že teda nakoupíme tady a já něco uvařím… jako by to neslyšel a jde se dál. Tak nic, varianta číslo dvě – tady na mapě je nějaké obchodní centrum – tak pojedeme tam. Bohužel tam není jméno a tak se snažím zeptat jedné paní, jak se tam dostaneme dopravou. Bohužel mele španělsky a když pochopí, že jí nerozumím, tak vše opakuje znova (stejně rychle) jen na mě křičí – abych jakože rozuměla 😀 haha no tak to asi nepomůže – táhne mě za ruku za obsluhou autobusové zastávky, ten anglicky taky nekvákne a volá někam vysílačkou – chápu, že nikdo neví kam se chceme dostat (asi neumí číst v mapách). Po pravdě mi je k prdu všechna jejich srdečná pomoc a je vidět, že je Steve značně nevrlý a táhne mě za ruku pryč… ach jo – ale já to myslela dobře. Tak si zavoláme taxi? Nebo co teda chceš? Ajééééé…. sedá si na pangejt a kouká do blba… sedám vedle něj a čekám, co z něj vypadne…. no to byste vraždili: „A tak co teda chceš dělat?“ zeptá se po tom všem. „No to si děláš srandu. Tak jsem nabízela, že uvařím – to se ti nezdálo – tak vymýšlím, jak se dostat do toho obchoďáku, kde určitě bude nějaké jídelní patro. Takže mi řekni ty, co chceš?“ „Mně je to jedno…“ stále kouká doblba. Držte mě!!! Budu vraždit!!! „Tak máš tady na výběr dvě možnosti – tak si řekni, co chceš?“ nereaguje a po chvilce se začíná vztekat a rozhazovat rukama, že to všechno stejně dělá pro mě a blá blá blá… no zkrátím to… já brečím, on se vzteká, mám toho dost! Chci od něj chvilku pohov! Pán tvorstva totiž vidí jen sebe a já jsem ten póvl, kterej on vláčí za sebou. „Tak víš co, jez si co chceš, dej mi kreditku, já si nakoupím a uvařím pro sebe!“ Pomalu se přesouváme do supermárketu, kde se mezi regály stále dohadujeme, mně tečou slzy po tvářích a končí to tak, že mi opravdu dává kreditku a mizí mezi těstovinama… Stojím, dejchám, utírám slzy… beru si košíček a zaplouvám do monstrózního oddělení se zeleninou a ovoce – však víte, že to je jediné místo, kde se dokážu uklidnit a myslet na něco jiného.
Kupuju si papayu – které jsem tu maximálně propadla a lulo – u čerstvého špenátu se se mnou dává do řeči zdejší paní – umí trošku anglicky a tak si hezky povídáme. Ukazuje mi mnou neznámé kousky ovoce i zeleniny a popisuje, které jsou dobré uvařené ( a jak a s čím), které můžu jíst jen tak, nevím, jestli mě předtím viděla brečet, ale naprosto mě přivedla na jiné myšlenky – byla moc fajn. U regálu s mléčnými výrobky se se mnou dává do řeči další paní, bohužel ale jen španělsky a tak zoufale kroutím hlavou – asi mi říkala: „Chlapi jsou prostě chlapi – nic si z toho nedělejte…“ nebo to tak alespoň vypadalo… Nakonec se sunu ke kase s mega nákupem, který tak tak táhnu a nakonec to vše vychází v přepočtu na cca 300Kč – no tak jídlo je tu fakt levný. Potíž nastává v momentu, kdy je po mě žádán doklad – no když platíte kartou a překročíte nějakou částku, tak ho vyžadují…. Se tak něžně opotím – můj doklad zůstal v peněžence Steva a já u sebe nemám žádnou hotovost, abych to zamázla… Paní kroutí hlavou, volá další paní, která taky kroutí hlavou… Když mě napadne – ale s touhle kartou musím zadat PIN – uf to prošlo tak tak! Po cestě do hostelu se necítím zrovna fajn – mám pocit, že mě každou chvilku někdo chňapne – ale asi jsem jen paranoidní (to mě spíš Steve vyděsil tím, že je to jedno z měst s nejvyšším počtem vražd… ehm…) A tak si ještě drze dojdu vybrat – potřebujeme zaplatit ubytování v hostelu. Mám s sebou malinkatou bílou kabelčičku, ve které normálně nosím jen jelení luj a sluneční brýle – je trošku výraznější a tak hned jak vyberu, tak ještě v kabince u bankomatu si dlouhou koženou šňůrku přivazuji k podprsence – kdyby mi ji náhodou chtěl někdo vyrvat. 😀 Nakonec se na hostel dostávám naprosto v pořádku – jen trošku zpocená – uf ta vysoká nadmořská výška mě ničí. Když mě paní pouští dovnitř, tak mi dojde, že mám v kapse klíčky od pokoje – ajeeeee, to musel být Steve mimo sebe, když mu to došlo. Každopádně už je dávno v pokoji, leží na posteli a civí do tabletu. Nu nic, jdu vařit – jak jinak, než pro nás oba – ale ať si myslí, že je to jen pro mě. Vůně se line celým (poloprázdným) hostelem … asi slintá… dokonce i jedna příjemná mladá uklízečka nakukuje a ochutnává – no je evidentní, že italskou kuchyni nezná 😀 Neví co je to bazalka a nedokáže pochopit těstoviny: „A to tam ještě dáte rýži?“ – to mě naprosto rozsekalo 😀 Kuchtění si docela užívám, dokážu se u toho zrelaxovat… Nakonec nesu do pokoje talíř s výbornými špagetami se špenátkem – drahý jen stihne vykuňknout poděkování – je evidentní, že to nečekal a zase za ním zavírám dveře… a tak to máte…
Tichá domácnost cca do tří do odpoledne. Pak za ním teda přijdu s vyhledanými názvy obchoďáků s kinem a taky s časy, kdy dávají filmy, na které chceme jít v angličtině se španělskými titulky. Uspělo to – tak tedy vyrážíme – volají nám taxi a říkají kolik by to tak mělo stát – překvapivě si taxikář říká i o chlup méně. Jdeme na Herkulese v 3D – sedáme si s popcornem do příjemných sedaček, kam nás dovedla obsluha i s baterkou. Heh – luxus. Steve se směje a říká: „To by byla sranda, kdybysme to zvorali a bylo to ve španělštině.“ Ani se nenadějeme a reklamy končí – a hádejte co 😀 no jooooooo španělština – se na sebe koukneme – vyprskneme popcorn v záchvatu smíchu a hold se zvedáme – tohle nemá cenu… Když ale vycházíme ze sálu, vidím jak zaměstnanci lítají sem a tam. „Hele, hele – počkej – asi to nejsme my, kdo něco zvoral!“ 😀 A fakt, obsluha se nám omlouvá a s baterkami nás opět vede zpět na naše sedadla. Po cestě potkáváme další anglicky mluvící človíčky, kteří si to štrádují k exitu – tak se taky otáčejí a sedají zpátky. No tak to se teda povedlo!
Film byl fajn, i když popcorn zmizel v prvních deseti minutách – prej že nám bude jeden velkej stačit – to tak. Ještě že jsem měla v záloze M&Ms. 😀 Procházíme se po obchoďáku – který je v podstatě takovým městečkem, to máte jako malé domečky a jinak se procházíte venku, po takových náměstíčcích, které jsou osázeny kulatými stánky a bary… Všude je spousta lidí – a hele – hraje se fotbal – Columbie proti Argentině – no tak se v poločase něžně nafaříme před jednu z větších obrazovek a ve stoje popíjíme pivko. Když objednáváme podruhé, dostáváme náramky v Columbijských barvách, které si hned nadšeně uvazujeme na zápěstí. Já dostávám vějíř a ještě jeden korálkový náramek, který s radostí daruju malým holčičkám, které kolem pobíhají v princeznovských šatech s křidýlkama na zádech. Jejich mlaďounkaté maminky tu sedí u stolku a klábosí – jj holt tu nemají holky nic jiného na práci, než otěhotnět – a tak se tu naprosto normálně stává, že vidíte dítě, jak si za ruku vede dítě – ach jo.
Columbie nakonec prohrála, ale i tak to bylo zajímavé – vidět, jak to prožívají jiné národnosti. 😉 A my se nakonec – už v ruku v ruce vedeme k taxíku, který nás veze unavinkané do hostelu. Noc je na tvrdé posteli docela nepohodlná, ale alespoň že jsme v hostelu skoro sami a tak bylo ticho – teda alespoň do rána – to už kolem lítali uklízečky, které nás bohužel vzbudily – ehm – oprava – MĚ vzbudily. 😀 Steva budím v deset snídaní do postele – jak jinak. A jede se na zdejší obr kopec se sochou Ježíše navršku… Bereme si taxi – jsme obeznámení, že by to mělo vyjít na cca 100 Kč. Cesta se klikatí vzhůru a když už jsme konečně na parkovišti pod vrcholkem, taxikář nám ukazuje nějakou tabulku a říká čásku 500Kč. Cože? Vždyť taxametr ukazuje 100,- – nene to jsou turistické ceny… Steve pění – supí – syčí – vzteká se – nakonec mu platíme 250,- a jdeme k soše. Drahý je ovšem bez sebe – těžce to nese. Holt, příště nesmíme hlásit objekt turistického zájmu, ale něco poblíž, abysme neplatili randál. Socha je boží (haha doslova 😀 ), ale věřím, že ta v Riu bude lepčí. Výhled na město je famózní – ale bohužel si to moc neužíváme – spíš se trápíme tím, jak se dostaneme dolů. Za prvé se nám nechce platit takový peníze a věřte, že by to napálili ještě dráž – jelikož se prostě dolů nějako dostat musíte a za druhé tu stejně žadný taxi není. Švihli bysme to dolů po vyšlapané cestičce, ale máme žabky 🙁 a kolem dokola po silnici to výjde tak na 9 km. Sejdeme na parkoviště pod sochou – samozřejmě taxi stále žádné. Co teď – Steve šojtří… Snažím se ho marně uklidnit – nenávidí tyhle situace – ale já je paradoxně miluju – dobrodrůžo!!!! „Tak co teď?“ pořád se ptá. „Počkej!“ stále ho uklidňuju a koukám směrem k cestě, která vede od sochy dolů. „To jsem teda zvědavej, co chceš jako dělat? Vždyť neumíš španělsky!“ „Klíííííd… počkej…“ Jak na potvoru z kopce nikdo nejde – všichni míří vzhůru – ale po patnácti minutách se přede mnou v dálce objevují dva modroocí blonďáčci s tmavším pánem menšího vzrůstu (asi místní). Jdu na věc. Lžu…. „Ahojda! Moc se omlouvám, že vás otravuju, dostali jsme se do takové pekelné situace. Jeli jsme nahoru taxíkem, který nás vyšel na 500,- s tím, že nám slíbil, že na nás počká. Bohužel, když jsme se vrátili zpět, tak už byl pryč i s našima penězma. Bohužel tu žádný jiný taxík není a ani na něj nemáme peníze… Ještě jednou se moc omlouvám, ale myslíte, že byste nás mohli hodit dolů pod kopec?“ tfuj – že mě huba nebolí. Chlapíci na sebe kouknou, celý příběh vylíčí tomu třetímu – ze kterého se nakonec vyklube jejich osobní (firemní) řidič… a ptají se ho, zda by mu to nevadilo – ten nad námi jen soucitně kroutí hlavou (v ten okamžik se za námi i pomalu přicoural Steve se štěněčíma očima) – no nasedáme, přátelé! Dostáváme se do divoké debaty – můj příběh ještě něžně připepřujeme… V bujaré konverzaci se dostáváme k tomu, že jeden z těch dvou je z Polska a druhý z Rakouska… a tak věta: „Tak to jsme sousedi – já jsem z ČR!!!“ prolomí všechny ledy a debatíme, jako bysme se znali roky. Když už jsme skoro dole, tak se jeden z nich zeptá, jestli nechceme s nimi na jedno zajímavé a pro Cali velice specifické místo. „No pokud vám to nebude vadit – budeme jen rádi!“ A tak jo, prve zastavujeme u zdejšího vyhlášeného pekařství, kde nám kupují speciální bulku dělanou z Juky (už jsem o ní psala – kořen vypadá skoro jako křen a chutná podobně jako brambora – Stevovi to paradoxně moc chutná i když pečivo moc nejí – pro mě je to takovej průměr) – snažíme se jim vnutit peníze, ale nechtějí je. Další zastávkou jsou speciální trhy – stánečky se specifickým pitím – opět nám je kupují i když se bouříme – sedíme na plastových křesílkách, které jsou všude kolem a sledujeme spoustu lidí, kteří sem jezdí – asi jejich sobotní rituál. V kelímku, který nám přinesou nacházíme lulo, jahody, papayu, hroznové víno a bůh ví jaké ještě ovoce, ledovou tříšť, ovocné želé a zahuštěnou sladkou smetanu – no teda, to bylo tak zvláštní, až to bylo dobrý! Konverzace krásně plyne a když sedáme do auta, nabízejí nám odvoz do naší čtvrti – že se tam chtějí projít (je to historická část s prvním kostelem v Columbii). No tak tomu říkám luxuxs. Řidič zastavuje přímo u kostela (asi 3 bloky od našeho hostelu), ale stále se nás nechtějí zbavit. A tak se s námi procházejí a o všem nám povídají zajímavé věci. Koukáme se na lidi tančící salsu na malém náměstíčku vedle kostela, o kus vedle se děti kloužou na plastových podložkách dolů z kopce. Dozvěděli jsme se, že později večer tu děti jezdí na přepravkách od piva – dokoce si je můžete i za pár penízků pronajmout a svézt se taky.
A tak se vám z krátkého výletu za sochou stal celodenní výlet z vlastním řidičem a průvodci. Prošli jsme si ještě zdejší tržiště – dozvěděli jsme se spousty zajímavých věcí a nakonec jsme si vyměnili kontakty – že teda večer možná něco podnikneme – nakonec je sobota večer. Při cestě do hostelu kupujeme Coca Colu a na pokoji pak popíjíme z hrnečků (skleničky holt nemaj) rum z kolou – haha byste nevěřili, ale je to stále ten rum z lodi, který nikdo nevypil 😀 teď je dobrej!!! V deset to začínáme vzdávát, jelikož se nám kluci neozvali…. ale hle – je to tu – za půl hodinky v baru kousek od nás… no paráda!!! Nakreslím si obličej na ksichtík, hodím na sebe sexy černý šatky, rozpustím vlásky, nesmím zapomenout peříčkový naušnice – jak jinak – a jde se na to!!!
Kluci v baru sedí vedle krásných místních slečen – sesedáme se dohromady a konverzace opět krásně plyne. Steve bohužel ještě běží do hostelu pro víc peněz – alkohol je v Kolumbii holt dražší, než bysme si přáli a jelikož slečny jsou asi z lepší společnosti i ten bar tomu odpovídá. Nevadí – jednou za čas – že jo? 😉
V jednu ráno se přesouváme do jednoho ze zdejších klubů. (Je tu i nějaká oblast na kraji města s mega kluby – ale nechce se nám platit převratné částky (haha 150 korun) za taxi a pak něco za vstup. Holčiny se ptají – co si představujeme – a tak křičím: „Tančíííííít!!“ To je sice fajn, že nás holčiny vzali do hodně blízkého klubu bez placení vstupného. Navíc nás tu obsluhují panáčci z motýlky ( nechci vidět ty ceny) – ale zase je to Salsa Club – to znamená, že se opět tančí v párech. Jsem naprosto nešťastná, páč Steve (jak už jsem psala) tančit neumí. Kluci objednávají láhev nějakého nechutného lékořicového likéru – ale po třetím panáku už nechutná tak zle a dokonce je mi jedno, že se na parketu tančí ve dvouch – prostě rozjíždím ty svoje bomby – ale vždycky jen na jednu písničku – kdy se parket paradoxně vyklidí (to vždy, když se hraje něco jen trošku modernějšího, než jsou místní zvyklí) – a divte se, vždy když z parketu odcházím, tak sklízím aplaus… ok, je mi jasný, že ti co mě znají se vůbec nediví 😀 každopádně to bylo naprosto osvobozující – asi tu prostě neznají, že by se na rytmy salsy někdo odvážil tančit sám – natož aby to bylo blonďatý a modrooký… 😀 a já jsem prostě ráda ve středu pozornosti o tom žádná!
Večer končí ve čtyři ráno, kdy se před barem loučíme s našimi novými přáteli – čekají na nějakýho spešl taxíka, kterého si nóbl slečny přejí (všichni z baru už jsou dávno pryč). Nám je to fuk, vydáváme se pěšky – máme to cca 10 min. Loučíme se, děkujeme za báječný den – opravdu nezapomenutelný. Steve říká, že jakmile budeme příště v nějakým průšvihu, tak prostě nechá pracovat moje prsa 😀 jako bych nějaký měla 😀 Táhnu ho na zádech směr hostel – ještě se po cestě stavujeme v nonstop pekařství a dáváme si tam vaječné omelety se zeleninou a kuřetem – to víte, já mám vždycky po párty mega hlad! Jakmile s sebou práskneme na tu naši maxi tvrdou postel usínáme – a mě je jasný, že zítřek bude ve znamení – uaaaaaa opiceeeee 😀 Ale ať si 😀