Máme za sebou čtyři měsíce jako rodiče dvou dětí. Druhé dítě pro mě byla opravdu výzva, ale jsem jednoduše šťastná, že jsem se k tomu odhodlala. 
Když jsem se skoro před sedmi lety stala mámou, bylo mi 25 a dokončovala jsem vysokou školu. Miminko jsem si užívala, ale musela jsem jezdit dálkově 100 kilometrů tam a 100 zpátky do školy. Musela jsem se po nocích učit na státnice, později dělat výzkum a psát diplomku. Musela jsem zaměstnávat převážně tchýni (která mi tehdy hodně pomáhala) a organizovat výživu kojence. Pořád tam mezi všemi těmi krásnými i náročnými maminkovskými povinnostmi bylo břemeno v podobě školy. 
Tentokrát, s druhým, je situace úplně jiná a je to znát. Můžu si ho užívat v mnohem větším klidu. Ale i dítě je jiné. Slečna v podstatě nebrečela a docela si vystačila. Tohle miminko mě potřebuje mnohem víc. Jestli je to tím, že je to kluk, nevím. A tak jde spousta věcí stranou, ale je to velikánská radost. Jsem za něj vděčná a jsem vděčná, že má tak úžasnou sestřičku, která ho má opravdu ráda, stará se o něj a pořád opakuje, že je bráška nejhezčí a nejlepší na světě. Vím, že jejich vztah se bude měnit, ale momentálně je to pro nás životní výhra. 

L.