„No tak ty seš dobrej magor. Ale jdete tam alespoň ve dne, ne?“
Vyslýchala mě kolegyně v práci, která je stejně jako já posedlá duchařskými horory a podělaná až za ušima, kdyby se něco z filmu mělo skutečně stát.
„Ne. Jdeme pít. A čekat, až se setmí. Pak tam vyrazíme.“
„Ti řikám, že se tam posereš!“
Odpověděla jsem tichem, které doprovázelo pomalé kývání hlavou a vytřeštěnýma očima, načež kolegyně doplnila:
„Ale dej mi pak hned vědět!“
Od té doby, co jsem se přistěhovala do Bohnic a dozvěděla se o hřbitovu bláznů, jsem věděla, že se tam musím jít podívat. Pod rouškou noci přehodit nožku přes kamennou zídku a skočit rovnýma nohama do břečťanu. Nebo do propadajícího se hrobu. To je fuk. Mluvila jsem o tom snad při každý první schůzce s chlapcem (skvělý způsob, jak se udržet plánu zemřít sama), mlela jsem o tom všem kamarádům a divila se, když nikdo neprojevil stejné nadšení. Ale konečně se mi podařilo někoho takového najít. S. se obětoval a šel se mnou.
Jala jsem se si o tom nejdřív něco přečíst. O hřbitov pečuje chlápek podobně ujetej jako já. Jmenuje se Jiří Vítek. Pořádá komentované noční prohlídky a třikrát za týden hřbitov navštěvuje, aby se mu podařilo dát ho do kupy. Když ho Blesk požádal o rozhovor, schválně o tomto místě mluvil jako o nejtemnějším místě Prahy (a vlastně celé Evropy!). Ale schválně přeháněl kvůli vandalům, kteří chodí hřbitov ničit.
Vydali jsme se na cestu. Tma. Ticho. V batohu nám cinkala pivka. Kolem nás nic než opuštěné zahrádky. Šli jsme dlouhou polňačkou, která vede k místu určení. Na nebi bylo spoustu hvězd a mraky ve tvaru Falca (toho psa, ne zpěváka). 
Přišli jsme k velké bráně. S. začal proaktivně lomcovat s bránou.
„Né! Ta je zamčená! Musíme tam jít odněkud z druhý strany, kde je zídka nejnižší, a pak… Viděls to?!“
„Ne, co?“
„Támhle! Támhle mezi těmi stromy něco zasvítilo!“
A zase zhaslo. Pak se ale rozsvítilo dalších 5 mihotavých světýlek. Zrovna v pátek v 23:13 se tam správce rozhodl taky udělat exkurzi s dalšími čtyřmi lidmi.
„No nic. Tak počkáme, až se vrátí, slušně pozdravíme a zeptáme se, jestli by nás taky proved, no… Otevřeš mi to pivko prosím tě?“
„Ale ne, kašlem na to, pojď, obejdeme to z druhý strany. Mineme se s nimi.“
Ještě chvilku jsem se nechala přemlouvat, pak jsem zalovila v baťůžku baterku a vrhla se do tmy před námi. Obcházeli jsme okolo zídky. Koukala jsem, kde je nejnižší. 
„Hele a musíme mluvit normálně. Oni prej nemaj rádi, když šeptáš. Cítí se pak to…no…mrtví. A taky jim nesmíme říkat duchové, ale entity, protože… kristebože, a co je zas tohle?!“
Něco jsem zaslechla. Blížili jsme se k lidským hlasům. Teda doufala jsem, že lidským. Zprvu to znělo jako souložení, když nás zmerčili, mlčeli. Přišli jsme k třem postavám opřeným o zídku. Jako profesionální lovec záhad jsem jim všem posvítila do obličeje. A abych všechno dělala podle dobře míněných rad z internetu, přátelsky a hlavně nahlas jsem pozdravila.
„Ahoj! Já jsem Pavla! Taky jste se vydali…“

Ale entity nebyly zrovna přátelské.
„Drž hubu a zhasni tu baterku!!!“
Najednou vidím, že správce je hnedle na druhé straně zídky. Prudce jsem si dřepla, udusila světlo baterky o pupek a do klína si vylila pivko. 
„My chceme taky dovnitř,“ šeptala jedna z víc než živých černých návštěvkyň. „Ale čekáme, až skončí prohlídka.“
Byla to na mol opilá bloncka. A její polohlas oproti našemu šeptání byl na mýho živýho kamaráda dost rušivým elementem.
„No ty kráso, ty si tichá jak Silvestr! Mlč!“
Správce mluvil, Snažili jsme se něco zaslechnout. Říkala jsem si, že návštěva hřbitova v noci napadla maximálně mě. A ono je to asi plán na páteční večer populární stejně jako kino nebo procházka ke Stalinu.
Skupina se vzdálila. S. už měl dost chichotání a přiblblých poznámek od nahodilých členů naší vlastní exkurze. Vyskočil na zídku a ponoukl mě, ať jdu s ním. Podle mě však nebyla skupinka výletníků tak daleko a navíc nás správce musel slyšet. Ale tak…
Přeskočila jsem a najednou slyším, jak někdo v dáli na druhé straně řve:
Áááááá, Pocahontas!! Kde siiiii?! Ááááá!“
A smích. Napadlo mě, že možná jsou mrví přeci jen sympatičtější společníci. Uličkou jsme se vydali tam, kde jsem tušila místo pověstné pohřbenými hříšníky, které nechtěla zachránit ani pokrytecká církev. Mezi hroby jsme chodili jenom uličkami. S. šel přede mnou a držel mě za ruku. Koukala jsem jen do země a snažila se nerozbít si držku nebo nezavrávorat a nepřilehnout si k některému z vyčpělých nebožtíků. 
Jenže cesta se klikatila, nebylo vidět skoro ani na krok, my nikam pořádně nedošli, ale v kruhu jsme taky nechodili. Připadala jsem si jak v IKEA, když to jednou vezmete zkratkou a už se nikdy nevyhrabete ze sekce Doplňky.
Půjčila jsem si baterku a ujala se vedení. Došli jsme na hlavní chodník, který půlí hřbitov. Tak. A kam teď? Nebezpečně blízko před námi blikla baterka.
„Ty voe! Ten správce se vrací! Zná to tady dobře a nemusí si svítit celou cestu! Vidím jeho postavu v protisvětle! Jdeme!“
Otočila jsem se a začala zdrhat. Slyším, jak za mnou S. něco volám. Tak jsem zastavila, abych ho slyšela. Ale co když ho něco posedlo?
„Pavli! Ty jsi jediná, kdo má světlo! Už mi prosím neutíkej!“
Čapla jsem ho za ruku a táhla ho nejkratší cestou zpátky k nejzadnější zídce. Když jsem se konečně napojila na správnou břečťanovou uličku, v cestě mi stála opilá bloncka hledající zbytek výpravy.
„Uhni!“
Odhrnula jsem ji na pomník a přeskočila na bezpečnou stranu.
„Sakra… Musí tady furt někdo otravovat?! Jsem si to chtěla projít sama a ne zažít největší paniku z pronásledování správcem. Ti řikám, že ten jestli umře, tak tu bude strašit!
Takže co?
Kdy jdeme příště?“