Autor: Jenda

Pobyt v Cartagéně se stal takovou naší dobíjecí stanicí – spánek, jídlo, procházky okolo historického centra a po hradbách města – pohled na Karibik je naprosto uklidňující… Vítr který z něj vane se mi cuchá do vlasů a překrásně voní. Zanedlouho se budeme muset rozloučit – říct si: „Zase někdy… nashledanou…“ Trhá mi to srdce z hrudi – miluju Karibik, vše s ním spojené a já vím, že se určitě nevidíme naposledy…Těchto několik dní bylo krásně stereotypních – a nakonec mi to vůbec

Opět se probouzím před osmou – jak já to dělám… jak já tomu svýmu spáči závidím – ten je schopnej prospat celou noc a den, jako by se nemetlo. Ale to já ne – jakmile ráno něco zarachtá, tak můj mozek jede na plný obrátky a ne a ne znovu usnout – nefér. A to jsem si myslela, že když je tu tma jak v pytli, tak si budu pěkně chrupkat až třeba do desítí – omyl… Vylézám potichu z útulné postýlky, sbírám věci a po špičkách přeskakuju kufry a batohy ostatních a přesouvám se do koupelny – všichni

Tak jo, přiznávám, že poslední noc na týhle lodi byla fakt nejhorší – ten záchod tak srašně moc smrdí, že jsem půlku noci nabírala dech s nosem vystrčeným do okýnka – ale na palubu se mi jít spinkat nechtělo – měkoučká místa jsou zabraná a matračky také rozebrány – takže smůla. Z polospánku mě probouzejí obrovské rány – teda v tom překladišti na druhém konci zálivu nějako dřou – zvedám se ospale na loket a vystrčím svůj napuchlej a rozespalej obličej do okýnka – no ty vago ráno – jsem myslela,