Gamle Stavanger, čili Starý Stavanger, je historická část města nacházející se na západním břehu zátoky Vågen. Najdete tu útulné uličky plné květin, které se díky všudypřítomným lucernám za soumraku promění v nejvíc „koselig“ procházkovou trasu… (Úplně si to zde představuju na Vánoce, když hustě nasněží…) Norové si dají záležet na okolí svých domů, a to i v případě, že bydlí v malém zapadlém domku, kolem kterého za celý den neprojde ani noha. Liší se tím třeba od Angličanů (co mě tak napadá), kteří mají velmi často před prahem domu kupu odpadkových košů a je jim to úplně šumák. A to i v případě, že žijí na hlavní třídě…
Když jsme se tu procházeli, bylo už něco po sedmé a pomalu se smrákalo. Záměrně jsme se loudali a vůbec jsme se nebránili občasnému zapadnutí do nějaké absolutně titerné uličky vedoucí kdo ví kam. Měli jsme fůru času, takže proč to tam pořádně neprošmejdit? Potkávali jsme turisty nadšeně fotící jednu jedinou ulici z deseti všemožných úhlů (i přes to, že ty fotky vypadají všechny jako přes kopírák, jak jsem se sama přesvědčila) a nebo taky zdejší mládež, často dost opilou (moc jsem nechápala, však je tu prohibice!), která směřovala někam do centra. Tam se totiž ten večer konal nějaký koncert ku příležitosti končících prázdnin… Hlasitá hudba, která mi zněla trochu jako Ellie Goulding (nedivila bych se), se k nám linula ze všech stran a prolínala se s vřískáním a smíchem dovádějící mládeže.
Jedna solidně vrávorající Norka na nás dokonce houkla: „Hey, are you tourists?“ Šibalsky jsme se usmáli ve stylu „holka, ty už dneska nepij!“ a kývli jsme, že „Yes, we are.“ Dívčina se pousmála a křikla: „Why?! Norway is so booooring and it is so cold here all the time! Too bad place for summer holiday!“ Nestihli jsme ani zareagovat, a už pádila za kamarádkami, které mezitím popošly o kus dál. Po chvilce jsme ji viděli znovu, jak opět sype nějaká moudra do jiného turisty a zdržuje ho od uspěchaného fotografování, protože světla dramaticky ubývalo a zlatá hodina už na sebe nenechala dlouho čekat. No, docela vtipné… Co by spousta lidí dala za to, aby se narodila v Norsku? 😀 Aneb sousedovic tráva se vždycky zdá být poněkud zelenější, že?
Za některými okny byly docela zvláštní věci!
Dřevostavby v této čtvrti jsou zrekonstruované, protože původní domky z 18. století byly zničeny během války.
Nafotila jsem sto fotek a teď jsem při úpravách zjistila, že jsou všechny na chlup stejné… Tak nedivím se. Ty bílé dřevostavby se lišily jen nepatrně – někde byly fialkové kytky, někde zase červené… Jinak všechno jak přes kopírák. Ale krásný to tam bylo, to zase jo!
Jeden květináč vedle druhýho 😉
A je to. Tady už je náš poslední Norský západ sluníčka. Na molu jsme chvilku pozorovali kluka, co se nervomocí snažil něco chytit, ale podle Martinových slov to dělal úplně blbě – a taky, že jo. Po chvilce to vzdal. Uvařili jsme večeři (poslední pytlík Dobrýho hostince! A pořád nám chutnalo :D), slupli to jak nic a pak už jsme spěchali na autobus…
Řidič busu se nás už ve dveřích ptal „Hi, are you going back home tonight?“ Smutně jsme odpověděli. Optal se nás ještě na to, jak se nám líbily norské hory. To už mě totálně rozesmutnilo. Odvětila jsem, že ohromě moc… Pak jsme oba znaveně zapadli do sedadel a pozorovali, jak se za okny míhá jeden srub za druhým.
Čekala nás celá noc na letišti.
Bylo 9 večer a odlet byl naplánovaný na 6 ráno!
To se nedá nic dělat. I to patří k cestování 🙂
Přeju krásnou sobotu!
Tereza
