Krásné pondělí!
I u nás je to asi jako ve všech domácnostech nyní hodně 
o vaření a pečení.
Jako by nestačila moje kila navíc, co už mám
 (a není jich zrovna málo) :-),
nepochybuji, že se k nim nějaká nezvaná ještě přidají.
Zdá se mi ale tahle "starost" teď jaksi 
ještě bezváznamnější než jindy.

Takže pokud chcete své chuťové buňky trochu potěšit,
 neřku-li přímo rozmazlit, 
zkuste si upéct tuhle jednoduchou dobrotu.

Vůně, která se line domovem při jeho pečení 
a  následná chuť ve vás může snadno vyvolat pocit, 
že jste právě byli pozváni na kávičku k hodné staré tetě,
 která vás tak ráda zahrnuje pěčí a láskou vyvěrajícími 
z podstaty jejího dobrého a milujícího srdce.
(proto jsem koláč pojmenovala právě takto)

Když jsme totiž koláč s dcerou dopekly, 
nakrojily a usedly ke kávě, 
okamžitě jsem si připadala jako ve filmu pro pamětníky.
Malý útulný pokoj s vlajícími vyšívanými záclonkami, květináč s muškátem v okně, ticho, klid 
a jedna milující náruč.
Přesně tyhle pocity mě doslova opájely svou něhou 
a laskavostí a proto vás poprosím, 
zkuste sami sebe a někoho blízkého"pozvat" 
na takové kouzelné posezení. 

Posezení s vědomím vděčnosti a sounáležitosti.
Bude mi nesmírnou ctí, pokud si někdo z vás takový koláč upeče a nechá na sebe třeba jen nepatrný kousíček 
onoho vyjímečného okamžiku dýchnout.

Zdravím všechny ty laskavé a milující tetičky a babičky,
 co už tu s námi nejsou někam nahoru a děkuju jim,
 že tady kousek sebe nechaly, třeba jen v koláči z jablíček.